Ukážka 10 - Vlčí věk: Lars, šťavnatá lebka (Jaroslav Mostecký)

Trilógia Vlčí věk je jedno z najvýznamnejších diel českej fantasy posledných rokov. Teší sa obrovskej obľube nie len u českých, ale aj slovenských čitateľov. Autor, Jaroslav Mostecký, vytvoril naozaj pútavú historickú fantasy, ktorej druhý diel, Lars, Šťavnatá lebka, práve vychádza u vydavateľstva Epocha. Jedná sa o druhé vydanie tohto diela. Navyše 19.2.2016 sa bude pražskom obchode Fantasya konať krst tejto knihy spojený s autogramiádou.   

Anotácia:

Helgi Troll a Leif, dědic dánského trůnu, prchají po prohrané bitvě nepřátelskou krajinou. Ale nezoufají si, protože společnost jim dělá hlava mercijského krále Ethelreda, která má Leifovi zajistit trůn. Jenže návrat do Dánska nebude tak snadný. Náhodné setkání s Kaherdinem, mrzákem s královskou krví a posledním potomkem bájného drakobijce Tristana, vše zkomplikuje. Leif s Helgim se totiž náhle ocitají přímo uprostřed řádění sekty vyznavačů ušatých hadů - stvůr, které si po dlouhých letech spánku žádají maso panen britských i jiných. Do obchodování s nebohými dívkami se navíc zapojí i nechvalně známý jarl Lars, Šťavnatá lebka. A Helgi zjistí, že mezi oběťmi je i jeho milovaná Ulrika. Nezbývá než tasit meče, zapět hrdinské písně a na palubě drakkaru plném berserků se vydat vstříc krvavé řeži všech proti všech!

UKÁŽKA KNIHY:

Útok!

Rozzuřená zmije neútočí rychleji.

Až v poslední chvíli se podařilo strážnému mnichovi vytrhnout tyč z kola rumpálu, jímž se vytahuje 

mříž v bráně.

Útočící jezdci strhli své koně zpět, a už jen kopí dokázalo proniknout přes kovovou překážku. 

Holohlavý muž v kutně vytřeštil nevěřícně oči, sevřel oběma rukama ratiště a padl k zemi. Okovaná 

kopyta zaduněla před mříží a poletující žlutočerné pláště zaplnily prostor klášterní fortny jako 

vzdouvající se plachty.

„Sochory!“

Jezdci couvli a mezi zvířaty se protáhlo několik mužů s dřevěnými kulatinami a sotva sáh dlouhými 

kusy trámů, jež měly sloužit jako podklady pod páku.

 „Opřete se do toho, nebo ještě dnes posloužíte žlutočernému k večeři!“

Mříž se nadzdvihla dřív, než si celé nádvoří kláštera Láibe Bláthanna uvědomilo, co se děje.

„Hééj! Ještě jednou!“

I někteří z jezdců v žlutočerných pláštích a s reliéfem hadí hlavy na prsním pancíři seskočili ze sedel a 

pověsili se na konce dlouhých, otesaných kmínků jedlí.

„Hééj!“ Mříž se znovu pohnula směrem nahoru. První ozbrojenci se překulili pod ostrými, železnými 

špicemi, a než stačili na druhé straně vstát, srazil je druhý ze strážných těžkou bradaticí k zemi. Půdu 

kláštera znesvětila krev.

Útočníci pustili páku a mříž dosedla na hranol, podsunutý pod její nejspodnější železné břevno. Další 

trámek bylo nutné vrazit pod jedlovou kulatinu. Uběhlo sotva pár chvil a ozbrojenci ve službách 

ušatých hadů se znovu opřeli do pák.

„Hééj!“

Hakan Básník vyběhl po čtyřech zpod plátěného přístřešku a ani se nestihl obléknout. Ještě bylo ráno 

a bránu sotva před chvíli otevřeli, aby dovnitř mohli vesničané s vejci, chlebem a dalšími věcmi, které 

každý den přiváželi pro potřeby kláštera. Nemusel se ani dlouho rozhlížet, aby pochopil, co se stalo.

„Vykladači!“ štěkl přes rameno za sebe, padl na zem a vkutálel se zpátky pod plachtu.

„Meč!“ křikl na Ragenhildu. „A oblékej mne co nejrychleji!“

Nikdy to nedělala. Jen kdysi, ještě doma, když se otec chystal do sídelního města na dvůr královny 

Vilmy, občas pomáhala dopínat bronzové spony. Záhy však zjistila, že Hakanova zbroj je daleko 

jednodušší než propletenina bronzových a železných plíšků a háčků na otcově lehkém brnění.

Ryk na nádvoří už zcela jistě vzbouřil celý klášter. Z prázdných oken kaple, potažených místo 

skleněných tabulek prasečími měchýři, pomalovanými strakatou směsicí postav svatých, zazněla první 

slova liturgické písně.

„Bojím se, že jsem tady jediný, kdo je schopen pořádně zvednout meč nebo sekyru,“ vykřikoval 

Hakan ve spěchu a dopínal poslední řemínky prsního pancíře.

„Pokus se dostat do věže k Helgimu Trollovi a dones mu zbraň. Bude se bít i vleže.“

Víc už neřekl ani slovo. Vyběhl ven a pobíhající vyděšený dav jej pohltil.

Ragenhilda sáhla po Helgiho meči a opatrně vykoukla zpod plachtoviny. Hakan už nikde nebyl vidět.

K bráně, vstříc vykladačům, se valila záplava hnědých kuten s těžkými sekerami v rukou. Mniši si 

šlapali na spodní lem svých rouch, klopýtali a padali pod nohy těm za sebou… Od brány zazněl vítězný 

výkřik a nad nádvořím Láibe Bláthanna zavlála žlutočerně žíhaná korouhev.

„Braňte se, bratři v Kristu! Ve jménu Pána!“

Jako nůž máslem pronikaly meče vykladačů šermířským uměním řádových bratří. Hnědé kutny, 

přepásané lýkovým provazem, tmavly krví a hroutily se pod kopyta nájezdníků.

„Hakane!“ Zahlédla ho jen na okamžik, jak sráží úder jednoho z jezdců a sám vniká svým ostřím pod 

stříbřitě se lesknoucí prsní krunýř.

„Odiiiin!“

Útočící hráz couvla, když se nádvořím rozlehl vikingský řev.

Jen na chvíli…

Ragenhilda ještě spatřila, jak se jezdec skácel k zemi a jak se Hakan chytá hrušky sedla, aby se dostal 

na hřbet zvířete.

Byli všude. Zpocení, klející, s červeným bělmem v očích. Jedni přišli, aby vraždili, a druzí pro tuto chvíli 

zapomněli na svou bohabojnost. Sama smrt svýma kostnatýma rukama lámala těla mužů jako rákos 

na podzimním jezeře.

Zachvěla se hrůzou a zavřela oči. Nevěřila, že doběhne živá. Cítila horečku, jež se jí pomalu 

zmocňovala, a silou vůle se snažila uklidnit roztřesené ruce.

Znovu vyhlédla ven. Pohledem se přilepila ke vchodu do věže a vyrazila. Jako ve snách se vyhnula 

kopí, jen těsně míjejícímu její hruď, a vyděšeně se vrhla k zemi. Zhluboka se nadechla a po čtyřech se 

rozběhla k portálovým dveřím věže. Tam se zhroutila na široký, kamenný schod, stočila se do klubíčka 

a otřela si rukávem uslzené oči.

Co… co jí to Hakan říkal?

Meč pro Helgiho! Sevřela jej v ruce vší silou, až jí klouby prstů zbělely námahou. Už věděla, co musí 

udělat.

Dál nečekala a vrhla se dovnitř. Najednou si připadala, jako by se brodila proti proudu rozběsněné 

řeky. Nikdy by nehádala, kolik následovníků svatého Patrika může žít v jedné takové věži s nízkým 

přístavkem, hodícím se spíš pro dobytek.

Uskočila před vybíhajícími obránci a schoulila se v koutku před dveřmi. Za okamžik bylo na schodišti 

zase prázdno. Zprava se hrozivě přiblížila žlutočerná zeď, a teprve na zemi, sražená na kolena, si 

Ragenhilda uvědomila, že je to štít jednoho z útočníků. Chtěla vstát, ale nový úder štítem ji srazil k 

zemi a zatlačil do prachu.

„Pusť!“ Svíjela se pod bronzovou puklicí jako kočka. Škrábala, a hned zase prosila němýma, 

vylekanýma očima.

Tlačil ji k zemi a čekal, až jeho druzi srazí hlavu poslednímu z obránců. Měl první kořist pro své ušaté 

hadí modly.

Zasykla a cosi zamumlala. Neposlouchal ji a ani se po ní nedíval. Sledoval své okolí a hlídal, aby se k 

němu nepozorovaně nepřiblížil některý z nepřátel.

Jen jakýsi podvědomý instinkt bojovníka jej zburcoval zlomek vteřiny předtím, než mu Ragenhilda 

vrazila čepel Helgiho meče do podbřišku.

Ocel se daleko nedostala. Ragenhildě chyběla síla, aby dokázala protrhnout kovovou tkaninu pod 

pancířem. Sevřela jílec oběma rukama a vrhla se proti hadímu rytíři. Tkanina povolila, meč pronikl 

dovnitř a nohavice útočníka se zbarvily krví.

Odhodil štít a zbraň a pokusil se sevřít její hrdlo křečovitě roztaženými prsty. Zacloumala mečem v 

zoufalé snaze jej vytrhnout, ale jílec jí vyklouzl z ruky a sama ztratila na okamžik rovnováhu. To ji pro 

tuto chvíli zachránilo. Vykladačovy ruce hmátly do prázdna. Ragenhilda padla na zem a překulila se 

stranou.

Zůstal stát, podivně zkroucený a svíral si dlaněmi břicho. Skrz prsty se mu drala krev, stékala k loktům 

a kapala do prachu klášterního nádvoří.

Dívka vstala a horečně se rozhlédla kolem. Nikdy netušila, jaká může bitva ve skutečnosti být. 

Odevšad se ozýval křik umírajících, řev vítězů, a přitom nikoho neviděla. Jen mátožné siluety občas se 

vynořující ze zvířených oblak prachu.

Třásla se rozčilením, vztekem a strachem. Nevěděla, co dál. Helgiho meč pořád vězel v těle 

zraněného. Vůbec ji nenapadlo, že na nádvoří je teď už víc mečů než živých mužů. Stačilo se sehnout 

a vykroutit zbraň z mrtvých prstů…

Nepřemýšlela. Pozorovala muže před sebou a čekala, kdy padne.

Zraněný musel šíleně trpět. Potácel se podél zdi a každou chvíli do ní narážel ramenem. Nakonec se 

opřel zády o kamenné zdivo a trhaně zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Najednou jako by ztratila 

sílu. Oči se zalily slzami a obraz se jí začal rozmazávat…

„Chceš mne zabít!“ Neptala se. Přečetla to z jeho zúžených rtů, mezi nimiž se objevila bílá krajka slin. 

Nedokázala pohnout ani hlavou. Zátylek jí ztuhl a tělo se otřáslo záchvatem zimnice.

Neodpovídal, snad by to ani nedokázal. Na okamžik strnul, stále opřený zády o zeď, a zahleděl se na 

ni. Couvla a ucítila cosi velkého v hrdle. Snažila se to polknout, ale bylo to příliš veliké a hořké… Zíral 

na ni studenýma očima, bez hnutí, bez zachvění víček, jako kdyby měl hadí oči.

Kdysi viděla, jak zmije pohledem donutila myš, aby jí sama vlezla téměř až do chřtánu. Teď poznala, 

jaké to je. Zastavila se. Další krok dozadu zůstal nedokončený. Pomalu a bez vůle položila nohu zpět 

na původní místo.

„Ke mně!“ Poprvé promluvil. Celý se třásl v bolestivých křečích, ale nespouštěl z ní oči. „Ke mně!“

Spíš odezírala, než aby rozuměla. Mluvil tiše, přerývaně a jen z pohybu rtů se dalo pochopit, co 

vlastně říká. Udělal krůček. Zavrávoral, ale na nohou se udržel. Třesk zbraní a křik raněných ustoupily 

do pozadí. Byla jen ona a…

Nemůže to být člověk, když dokáže tohle! Zahlcená odporem k muži, který pár kroků před ní dlouze a 

pomalu umíral, se poslušně o kousek přiblížila.

„Blíž!“

Nedokázala neposlechnout. Srdce jí bušilo strachy, ale opět pokročila dál. Už cítila na tváři jeho dech, 

páchnoucí kyselým vínem. Hryzala se do rtů a snažila se vymanit z jeho moci. Marně.

Zastavila se sotva dva kroky před ním a odevzdaně rozpažila ruce. Úzká linka jeho úst se spokojeně 

nakroutila koutky vzhůru. Opřel se o zeď za sebou a napřímil směrem k dívce širokou čepel 

vykladačského meče. Ostří se zalesklo na stopu od Ragenhildiných ňader.

„Ještě blíž,“ zasyčel.

Krok… Přes saténový živůtek šatů ucítila na hrudi tlak oceli. Síla a moc jeho myšlenek jí znásilnila vůli 

a vymetla její já pryč z jejího vědomí. Ragenhilda pohlédla na modré nebe nad hlavou a zhluboka 

vdechla svěží ranní vzduch. Natáhla ruku před sebe a pohladila sinavě modrou ocel.

„Chceš mne zabít,“ vzlykla.

Úder naplocho mečem ji srazil stranou. Dopadla bolestivě na kolena a už zcela při smyslech se 

ohlédla za sebe.

Hakan!

Hřebec, jehož boky svíral viking mezi svýma nohama, zabušil kopyty do vzduchu a nechal se jezdcem 

strhnout stranou.

„Utíkej!“

Už nečekala. Zašmátrala kolem sebe napůl poslepu, oči zalepené solí a prachem, našla alespoň 

odhozenou dýku a rozběhla se k věži.

Neohlížela se. Po dvou krocích ji předhonila hlava toho, který ji před chvílí málem donutil dobrovolně 

se nabodnout na meč. Přeskočila balík zachumlaných, zkrvavených vlasů a vrazila do chodby.

Byla prázdná, jako by se tam venku na nádvoří nedělo nic, co by narušovalo obvyklý běh pátečního 

postního rána.

Odněkud shora se rozlehl kamenným schodištěm výkřik. Vyběhla pár schodů a nerozhodně se 

zastavila. Bylo ticho, ale chropot, jímž výkřik skončil, svědčil o tom, že ji nejméně jeden z útočníků 

předstihl.

Naklonila se přes chatrné zábradlí schodiště a zadívala se vzhůru. Neviděla nic. Ještě o kousek 

vystoupila a vyjekla úlekem. Dole pod ní ve vchodu do věže se kmitl žlutočerný plášť. Muž zůstal stát, 

dokud nepřehlédl chodbu. V téže chvíli si jí všiml.

Nahoru!

Skočil na první schod, rozkročil se a prohlédl si ji drzým, neuhýbajícím pohledem. Trhla sebou, jako by 

ji přistihli na tržišti s rukou na cizím měšci.

„Co chceš?“ zeptala se hloupě.

Zpod stříbřité přilbice zabublal smích.

Jako by jí ledová ruka sevřela šíji. Ten hlas jí připomněl tříšť mořských vln a chlad z promáčených 

šatů…

Podvědomě sestoupila o schod dolů, aby se mohla lépe podívat. Ten… Vzpomněla si.

Ďábel! Vyjekla a uskočila co nejvýš.

Neměla ani zdání, jestli ji poznal, byla tehdy zachumlaná v Hakanově kazajce, ale domyslela si, že je 

to jedno.

Na ošoupaných dlaždicích zaduněl jeho těžký krok.

Hnala se vzhůru jako srna před rozvodněnou řekou. Chtěla se modlit, ale běh do schodů jí bral 

veškerou sílu a dech. Běžel za ní. Cítila ho za sebou a slyšela jeho supění. Bála se otočit. Schodiště 

bylo nepravidelné, každý schod jinak vysoký, a jediné zaváhání by honbu rychle ukončilo.

Před očima jí vyvstala jeho tvář, jak si ji pamatovala od chvíle, kdy se jeho loď ztratila mezi vlnami. Jak 

mu to tehdy říkal Helgi Troll? Nedokázala si vzpomenout.

Poslední dvířka a vedle nich nízký průchod ke zvonům.

Za těmi dvířky je Helgi…

Popaměti hmátla po klice a ramenem napřed vrazila dovnitř. Helgi se opíral v rohu o zeď a zúženýma 

očima sledoval muže ve stříbřité zbroji, který už dodýchal na chladivé žulové podlaze.

„Kolik jich je?“ vyhrkl na Ragenhildu o zlomek vteřiny dřív, než zahlédl v jejím týle napuchlou, 

vodovou tvář norského krále.

„Přivedla jsi ho, aby mne zabil?“ zařval na dívku a hlas mu selhal. Někde hluboko v sobě pocítil stín 

strachu. Skučel by bezmocí, kdyby nevěděl, jakou tím Larsovi ve stříbřité zbroji vykladačů udělá 

radost. Měl pocit, že mu srdce v hrudi zpomaluje a tuhne jako uvězněné v zamrzajícím kusu ledu.

Nohy jí ztěžkly a zůstala stát ve dveřích.

Mohutná tlapa Larse, Šťavnaté lebky, v rukavici z měňavé hadí kůže, ji neurvale odstrčila stranou.

„Helgi Troll!“ vybuchl nadšeně norský král. „Tebe jsem tu nečekal ani v nejsladších snech, ty dánský 

parchante!“

Široká čepel Larsova meče opsala kruh a vyrazila Helgimu z ruky ukořistěnou zbraň. „Nemáš moc síly, 

zdá se,“ zlomyslně se mu ušklíbl do tváře a požitkářsky vychutnával okamžik moci nad dávným 

nepřítelem. Pohledem se dotkl těla na podlaze a potřásl hlavou. „Jednoho jsi ale už zabil, a tak mi 

nikdo nemůže vyčítat, že jsem tě podřízl nemohoucího.“

Obezřetně udělal krok do místnosti a se zbraní v pohotovosti nakoukl, jestli se někdo neschovává za 

dveřmi.

VIAC V KNIHE LARS, ŠŤAVNATÁ LEBKA (Jaroslav Mostecký), Epocha

Autor: Jaroslav Mostecký

Séria: Vlčí věk

Vydavateľ: Epocha

Počet strán: 472

Prevedenie: Pevná väzba

Kniha vyšla v edícii Fantastická Epocha. Pre viac informácii o diele navštívte webovú stránku vydavateľstva Epocha, kde si knihu môžete zakúpiť so zľavou alebo pre viac informácii, či už o tomto diele alebo o ďalších, ktoré ešte len vyjdu navštívte aj ich stránku na facebooku.