Ukážka 01 - Vlčí věk: Jdi a přines hlavu krále

Trilógia Vlčí věk je jedna z najvýznamnejších diel českej fantasy posledných rokov. Teší sa obrovskej obľube nie len u českých, ale aj slovenských čitateľov. Autor, Jaroslav Mostecký, vytvoril naozaj pútavú historickú fantasy, ktorej prvý diel, Jdi a přines hlavu krále, vyšiel už v roku 1995. V tejto dobe vyšlo už tretie vydanie tejto knihy v nakladateľstve Epocha. 

Anotácia:

Příběh z doby, kdy Evropu ovládali vikingové. Kdy se národy a bohové starého světa střetávali s nástupem nové civilizace… 

Dánského krále porazí v souboji samozvanec Godfred, který prahne po obrovské moci a chce z dánského království učinit mocnou říši severu. Syna zabitého krále Leif je vyhnán ze země. Je mu však dána naděje. Pokud chce získat zpět otcovo dědictví, musí obstát v nelehké zkoušce, při které bude nutno prokázat nejen sílu, ale i odvahu a důvtip.

UKÁZKA Z KNIHY JDI A PŘINES HLAVU KRÁLE (sága Vlčí věk – kniha první, Jaroslav Mostecký)

Náraz příboje přerovnal miliardy písečných zrnek na pláži a stáhl se jako bojácný pes. Pobřeží dusilo svou opuštěností, bylo mrtvé a zrádné. Pohyblivé písky na dně i na pobřežních plážích pohlcovaly každou stopu života a jen nemocné ryby, zaostávající za tahem sleďů, se nechaly občas příbojem zahnat do těchto míst.

Labyrint písečných ostrovů a zrádných mělčin, měnících kaž­dým dnem svůj tvar, se táhl daleko do moře jako past na troufalce odvažující se brázdit tyto končiny Severního moře… Za odlivu bylo možné zahlédnout pod nánosy písku kamenné obrubně studní, zbytky starých zdí a základy domů rozdrcených vlnami…

Bludištěm mělkých průlivů mezi písečnými ostrůvky se vinul hlubší kanál, do něhož by se mohla odvážit vplout i loď, kdyby byla její posádka natolik šílená, aby to udělala.

Právě tam, kde se na hlubší vodě srážely vlny, ženoucí se předtím přes písečné prahy k pobřeží, se nad hladinou vynořila hlava muže.

Černé oči, zakalené slzami vyhnanými slanou vodou, zapá­tra­ly mezi roztříštěnými skalkami tvořícími jakousi přirozenou hráz pevniny proti pohyblivým pískům. Blýsklo v nich uspokojení. Pobřeží budilo dojem, jako by bylo tím nejpustším místem na světě.

„Ať se nejmenuju Leif, jestli jsem si to právě takhle nepředstavoval,“ zabručel plavec a začal rozmáchlými a pomalými tempy plavat ke břehu.

Teď už bylo vidět, že ten, kdo se odhodlal přímo do chřtánu pohyblivých písků, je ještě mladík. Vlasy měl zplihlé a ztmavlé vodou, ale i tak rudožlutým odstínem ukazovaly na příslušníka severských národů. Rozhodně to nebyl Frís ani Sas, či kdokoli jiný, koho by nebylo divné potkat v tomto kraji.

Dno se pomalu zvedalo, kolena rozrývala písečnou mělčinu, ale mladík si dobře uvědomoval, že chtít se v těchto místech postavit na nohy, by jej stálo ne-li život, tedy alespoň obrovskou spoustu sil při vyprošťování se z náruče pohyblivých písků. Rozvážně a beze spěchu vybíral nejhlubší místa a pomalými záběry, aby se příliš neunavil, se dostával blíž a blíž ke břehu.

Konečně se přiblížil k pláži natolik, že se už nedalo ani plavat. Natáhl ruce před sebe, dlaně s roztaženými prsty zaryl do dna, přitáhl se a posunul o několik stop vpřed. Znovu…

Plazil se kaší z vody a písku, nechával se poponášet příbojem, otupeným na mělčinách, a rozdíral si ruce střepinkami sopečného skla a pemzy, zanesenými sem mořskými proudy kdoví odkud.

Jeho nahé tělo se docela vysunulo z vody a nalehlo na uhlazený povrch pláže. Nezastavil se a dál nutil rozbolavělé prsty drát se vpřed. Odřeniny na hřbetech rukou a prstech šíleně pálily při styku s mořskou vodou, stahující se do vyhrábnutých dolíčků. Přesto neklel a nespílal bohům. Těšil se, jeho cíl byl blízko.

Na chvíli ztuhl a pokusil se o odpočinek. Trošičku se nadzvedl na loktech a podíval se před sebe. Mířil k čedičové skále, připomínající hřbet kamenného netvora, kdysi dávno tady uvízlého v písku. Byla to ale spíš skalnatá hrázka, přírodní vlnolam proti moři. Až se dostane k ní, bude mít vyhráno…

Ten okamžik zasnění stačil, aby se písek pod ním začal rozestupovat. Roztekl se do stran jako řídké těsto. Leif si uvědomil nebezpečí, až když mu do úst vnikla mokrá, v zubech skřípající hmota. Na zádech ucítil zkoumavý chladivý jazyk tekutého písku, přelévající se přes něj… V okamžiku, kdy jej obejme, už se odtud nedostane. Na okamžik zazmatkoval a pokusil se obrátit, zamávat na ostatní, aby jej odtud vytáhli, ale okamžitě si uvědomil, že jej odtud nikdo z jeho druhů nemůže spatřit.

Jen on a moře a pobřeží!

„Při všech démonech Niflheimu…“ zasykl Leif a pokusil se vykulit z prohlubně. Písek ho držel a nechtěl pustit.

Nepodařilo se mu to. Na kratičký okamžik se mu zazdálo, že zase slyší křik potáplic na útesech nad Hedeby.

To se ohlašuje smrt?

Ještě jednou! Skousl rty, zasekl se prsty co nejdál a zkusil se vytáhnout. Dařilo se! Sotva se utrhl ze sevření písku, mrskl sebou a odkutálel se stranou. Leif stačil koutkem oka zahlédnout, jak se prohlubeň, která jej před chvílí málem pohřbila, zase pomalu zaplňuje lenivou tekutou hmotou.

Čím se blížil víc k pevné zemi, tím se stával jeho způsob pohybu bolestivějším. Nehty se lámaly o větší kusy pemzy, uvězněné v písku včera nebo před tisícem let.

Leif si vzpomněl, jak se mu podařilo před chvílí uniknout z písečného objetí. Vytáhl dlaně z písku, přiložil ruce k tělu a začal se kutálet směrem ke skalnaté hrázce… Už to nebylo daleko a mladík celou dobu proklínal sám sebe, že jej to nenapadlo dřív.

✳ ✳ ✳

Čedičovou hrázkou končil nebezpečný pruh pobřeží, táhnoucí se na obě strany mnoho mil, s výjimkou dvou nebo tří skalnatých zátok, ukrývajících přístavy plné lodí, fríských rybářů a franských vojáků v šupinatém brnění. Právě těch, kterým se chtěl Leif a posádka jeho drakaru vyhnout. Proto zvolili tuto cestu. Nikoho nenapadne, aby rozestavoval ozbrojence podél smrtonosných mořských písčin. Frankové se budou cítit v naprostém bezpečí. Z pevniny je už několik let nemá kdo napadnout, a navíc jsou si jisti, že všechny přístupy od moře mají pod kontrolou…

Leif se dokutálel ke skalce, zachytil se skalní římsy šikmo se zvedající zpod hladiny písku až k jejímu hřebeni. Teď, když se mu podařilo zachytit se rozbitými prsty ve skalních štěrbinách zane­sených vrstvou soli a ptačího trusu, začal věřit, že se jeho plán musí podařit. To nejtěžší má za sebou a ten zbytek…

Netrvalo mu dlouho, než vyšplhal po rozpukané skále až na vrchol. Byla to sotva výška dvou dospělých mužů.

Výhled do vnitrozemí zakrývaly kmeny borovic, rostoucí tu a tam v řídkých hájcích. V písčité půdě se držely sporé drny žlutozelené trávy a šlahouny polehaného vřesu.

Leif se opatrně rozhlédl a rozběhl se okrajem porostu podél moře k útesu zdvíhajícímu se necelé půl míle odtud. Vlny příboje se cestou sem rozbíjely o hřbety písečných ostrůvků a tišina pod útesem tak nabízela výborné, skryté místo k zakotvení lodi.

Už po několika stovkách kroků se půda začínala zvedat. Svah útesu byl porostlý stejně jako celé okolí pokřivenými borovicemi a houštinou fialově kvetoucího vřesu. Mladý viking se začal prodírat nahoru. Vzpomněl si na dva fríské rybáře, které včera zajali a donutili je ukázat jim cestu labyrintem písčin k pobřeží. Nikdo z posádky jim moc nedůvěřoval, nakonec ani Leif, ale teď viděl, že udělal dobře, když se rozhodl spolehnout na jejich slova.

Studený vítr se opřel do Leifova těla hned, jak se ukázal na vrcholku útesu, a připomněl mu, že je nahý. Přikrčil se a pohledem přejel až k obzoru se roztahující pobřežní písčiny.

Ráno bylo chladné a slunce ještě nevybředlo z mlžného oparu na východě. Vítr změnil směr a začal vát podél pobřeží. Leif se protáhl a zamával oběma rukama. Pak přimhouřil oči a snažil se někde zahlédnout pohyb.

„Kde jsou, u Thora?“ zamumlal a zaclonil si oči dlaní. Na okamžik se zasnil. Stejná mlha jako před pěti lety. Tehdy měl za sebou čtrnáct jar a jen díky dobrému Godfredovu rozpoložení nepřišel o krk. Dnes by jej už ten bornholmský loupežník naživu nenechal, Odin ví, že ne…

Vypadal trochu starší než na svoje roky, a rozkročený na útesu připomínal pohanského boha, jehož uctívání kříže zahnalo až sem do těchto nehostinných míst. Mezi severskými bojovníky se Leif se svou postavou určitě neztratil a na jeho rukou i nohou se rýsovaly svaly, které svědčily o tom, že se těch pět let rozhodně neživil kupectvím nebo nějakou podobnou zlodějnou.

Černé oči, tak neobvyklé u severských národů, hleděly přimhouřeny do oparu, valícího se od východu přes moře, a stále marně vyhlížely loď. Příliš dlouho, než aby viking mohl zůstat klidný…

Nakonec se přece dočkal. Zpoza rozlehlé písečné kosy vykoukla dračí hlava a za ní se objevil celý drakar. „Konečně,“ odfoukl si Leif a znovu se postavil, aby zamával.

Příboj, ztlumený písečnými ostrůvky, líně dotíral na pobřeží a jeho šum byl jediným zvukem, který na útes dolétl.

Drakar obeplul západní cíp ostrůvku, na neslyšitelný povel zvedli muži vesla a vztyčili je k obloze. V místech, kam pronikli, byly kanály mezi mělčinami a písečnými ostrůvky příliš úzké na to, aby se mezi nimi dalo veslovat. Několik veslařů na palubě se postavilo, vyhákli vesla a začali jich používat jako bidel.

Viking na útesu netrpělivě přešlápl. Doufal, že může být klidný. Loď neznámými vodami vedli dva fríští rybáři a určitě si nebudou sami říkat o smrt a schválně ukazovat špatnou cestu, ale přece jen… Fríské rybářské bárky byly jako kačeny na vodě a ani si nemohly nechat zdát o kýlech vikingských drakarů. Je možné, že neodhadnou dobře hloubku…

Obavy se ale zdály být zbytečné. Kormidlo pevně a zkušeně krájelo vodu, drakar se úspěšně vyhnul několika mělčinám vystupujícím až několik palců pod hladinu, a zarejdoval právě pod útes.

Leif se položil na břicho a připlazil se k okraji skály.

„Jsem tady,“ zavolal dolů.

Vrcholek stěžně, roztřepený a zčernalý, jak jej nedávno ožehl plamen z hořící plachty, se mu kymácel právě před očima. Leif potlačil chuť zkusit na stěžeň dosáhnout a o něco víc se naklonil nad moře.

„Lano,“ zavolal. „Helgi, lano! Ti rybáři měli pravdu. Se zbraněmi a kroužkovým brněním se jinde než přes tenhle útes na břeh nedostaneme. Kdybychom přistáli u pláže, tak nás písek vsál jako norské víry!“

Na palubě se zvedl hromotluk v přilbě, ozdobené stříbrnými pásky, a anglickém koženém brnění pobitém bronzovými cvočky. Z koženého pouzdra vybalil pevný, silný luk a tázavě se otočil po kormidelníkovi. Helgiho kulaťoučká postava se na zádi zvedla od páky kormidla, Troll otevřel jednu z beden, které za plavby sloužily veslařům jako sedačky, a vyndal svazek jasanových šípů.

„Ať se ti to podaří napoprvé, Gunnare,“ utrousil s povzbudivým úšklebkem, když podal hromotlukovi s lukem první z nich. „Až lano zvlhne, bude dvakrát těžší dostřelit až nahoru.“ Vzal konec lana a přivázal jej ke střele.

Leif se stáhl a pro jistotu seběhl několik kroků ze svahu.

Zadrnčení tětivy bylo slyšet až nahoře. Zdola vylétl šíp, opsal oblouk a dopadl na skalnatou půdu. Kovaná špička střely se však nedokázala zabodnout do země. Těžké lano strhlo střelu a stahovalo ji přes okraj útesu dolů.

Leif vyrazil. Bosá noha mu však podklouzla ve skalnaté kapse plné navátého jemného prachu, tělo ztratilo rovnováhu a pláclo sebou na zem.

Bleskově se zvedl, znovu skočil a v poslední chvíli zachytil šíp, už už přepadávající přes okraj útesu do moře.

„Mám,“ zavolal tlumeně a zvedl se, aby přivázal lano k nejbližšímu kmeni.

Zezdola se ozvalo spokojené zamručení a Helgiho napomenutí. Tohle kolem nebyly Ovčí ostrovy nebo pobřeží Sussexu. Tady se musí chovat co nejtiššeji.

„Šplhejte,“ naklonil se Leif nad vodu a otřásl se chladem. „Kelti prý sbírají hlavy mrtvých nepřátel, a kdo jich má nejvíc, je nejváženějším bojovníkem ze všech. Ale já, u Odina, budu mít už zítra jednu jedinou, se kterou se stanu králem Dánska!“

✳ ✳ ✳

Tábor, který si Dánové rozložili pod korunami borovic, nevypadal na to, že by tu měl stát víc jak den dva. Místo plachtovinových stanů, které s sebou brávali na břeh, kdykoliv se vylodili, dávala najevo jen zválená tráva, že se tu chystá přenocovat čtyřicítka mužů. Ani oheň nedovolil Helgi rozdělat. Určitě by někoho ve vnitrozemí mohlo napadnout zajít se podívat, jak to, že se z pustého pobřeží zdvíhá pramínek kouře.

Leif se mezitím už oblékl a vsedě, opíraje se o strom, si pohrával s dýkou. Vytahoval ji z pochvy a zase strkal zpět. „Zatím všechno jde, jak má,“ utrousil a napolo otočil hlavu po Helgim. „Co říkáš, medvěde?“

Helgi, který právě určil tři muže pro hlídku na lodi a střežení zajatých rybářů, se skulil do trávy. Budil dojem, že se svou postavou nemůže přežít při vikingském řemesle první útok, ale Leif jej znal z boje, a kdyby si měl vybrat protivníka mezi Helgim na jedné straně a deseti jinými na druhé, neuvažoval by ani na okamžik.

„Zatím všechno vychází, jak jsi předpokládal,“ přisvědčil Helgi Troll a poposedl, aby byl k mladíkovi ještě blíž. „Ale co chceš dělat dál? Nevíme, kde se ten chlap nachází. Vlastně nikdo z nás neví, o koho jde… Moc toho tajíš, to se chlapům nelíbí.“

Leif se usmál a lehl si na záda mezi zakrslé keříčky vřesu.

„Teď už bys mi to mohl říct.“

„Nemohl, Helgi, ještě ne. Teprve až kořist vleze do léčky a my se na ni vyřítíme jako hladová smečka, pochopíte všichni, čí hlavou vykoupím otcovu korunu.“

Helgi se přestal ovládat a bouchl pěstí do stromu za sebou. „U Thorových kozlů, proč to tajíš i přede mnou? Myslíš snad, že by měl Helgi Troll strach? Jsou meče Norů nebo Irů méně ­ostré, aby najednou byl důvod k tomu, že se mi roztřesou kolena? Prožili jsme spolu hodně bitev a naše sekery společně prosekaly díry do dna desítek lodí, Leife… A pak přijde den, kdy mi přestaneš věřit?“ V hlase Helgiho se ozval zatrpklý tón. „Jeden vedle druhého jsme stáli za tebou bez zaváhání, když se tehdy Godfred rozhodoval, jestli nás vyžene nebo naším masem nakrmí vlky…“

Leif zavrtěl hlavou. „Z tehdejší družiny je nás už jen polovina. Ostatní jsme nabrali, kde se dalo.“

„Bojíš se zrady?“

„Bojím se jejich strachu, až se dozví, o koho jde.“

„Helgi Troll a strach?“ procedil přes zuby Leifův pobočník. „Já jsem pořád stejný!“

„Ale mluvka,“ namítl Leif. „Až se vyhrneme z houští, zbyde všem jen bojovat, nebo se nechat zapíchnout jako podsvinče. Kdyby už teď věděli, o koho jde, mohli by si to ještě rozmyslet.“

„Tak kdo to je?“ skoro zaječel Helgi a překvapivě rychle vstal. „Držíš to v tajnosti už druhý týden… Chci vědět, komu moje sekera pročísne vlasy, nebo hned odplouvám i s ostatními.“

„To bys mě musel vyzvat k souboji, Helgi. Oba víme, že bys vyhrál, ale já bych pak už nikdy nemohl usilovat o trůn…“

Helgi pokrčil rameny a přehlédl lenošící lidi, válící se na vřesu a rezavém jehličí od loňska. „Přece nejsi hlupák, Leife Olafsone, abys věřil Godfredovým slibům? Je to už skoro pět let a málokdo by tě v Hedeby dnes poznal.“

„Hlupák nejsem, ale rada mužů, thing, už Godfredovi připomene jeho tehdejší přísahu. Zvlášť, když mu přinesu tu nejlepší hlavu, jakou mohl dostat.“

„Kdo to bude?“ řekl Helgi tiše. „Ptám se tě naposledy!“

Leif neodpověděl a zvedl se. Seběhl několik kroků ze svahu a otočil se: „Pojď se mnou, zvědavče,“ zašklebil se na Helgiho a nestaraje se o něj už dál, sbíhal od stromu ke stromu ze svahu dolů.

Několik zcela zarostlých ovčích stezek jim zkřížilo cestu, než se zastavili v místech, kde svah přecházel do roviny. Beze slova postupovali dál. Borové hájky byly pořád řidší a tiché jako bez života. Slaný vzduch jako by zahnal i ptáky a celé okolí zrádného pobřeží bylo mrtvou krajinou. Někde nedaleko se ozval dunivý zvuk zvonu.

Oba se přikrčili jako šelmy ve střehu a začali postupovat mnohem obezřetněji. Jehličí ustoupilo trávě a před nimi se mezi stromy vynořily žlutošedé doškové střechy chalup.

„Tam!“ zašeptal Leif.

Jeho ruka ukazovala stranou od vesnice na nevysoký pahrbek, vyjímající se v rovinaté krajině naprosto nepřirozeně. Snad tu kdysi, v minulých staletích, stálo cosi velkého, nádherná obrovská stavba pamatující Řím a možná i nájezdníky z Helgolandu. Místní obyvatelé ji strhli a na jejích troskách postavili ubohoučké zdi z nepálené hlíny. Nevysoká vížka s křížem nahoře měla daleko k představám o blízkosti křesťanského boha a Helgi by přísahal, že stojí nakřivo.

Vztáhl ruku k Leifově rameni a stáhl jej k zemi.

„To jsme tady kvůli tomu?“ chraptivě se zasmál. „Mají tam možná zlatý pohár a snad by se dalo sloupnout i pár liber zlatého plechu, ale…“

„Sem zítra přijde král,“ zarazil jej Leif. „Právě sem přijde moje kořist a kořisti bude víc, než si dovedeš představit. Už jen prý jeho koruna je z deseti liber žlutého zlata a ze tří liber červeného. To je všechno vaše, Helgi. Tvoje a ostatních… Já chci jenom jeho hlavu a tu dostanu, i když je mnohem slavnějším válečníkem než kdokoliv z nás.“

„A kdo, u Thorových kozlů? Jsme ve Frísku a Frísové nemají žádného krále!“

„Už ano, Helgi,“ potřásl pobaveně Leif hlavou. „Vzpomínáš si na toho tučného Sasa, co jsme mu před dvaceti dny vyplenili loď? Vezla bečky s pivem do Quentowicu. Byl tak vděčný, že zůstal naživu, až mi pověděl i to, na co jsem se neptal… Od něj vím, že mají Frísové krále už půl roku. Porazit ty ovčáky tedy nakonec asi nebylo zase tak těžké. Podle toho Sasa bude král Frísů v tomto kostele přesně zítra. Je to prý výroční den smrti jeho přítele biskupa Bonifáce… No, přemýšlej, kdo asi nechal nakrmit sekery svých mužů frískou krví!“

„Kdo, u všech…“ Helgi se zarazil uprostřed věty a nevěřícně se podíval po Leifovi. „Godfred? Godfred si podrobil Frísko?“

„Máš místo mozku sraženou krev, Helgi. Odkdy má král Dánů za přítele biskupy? Ale jsi blízko. Godfred je parchant, syn otrokyně. Zítra sem dorazí mnohem slavnější král, vnuk par­chanta…“

Helgi se opřel zády o zvrásnělý kmen borovice a nevěřícně se zahleděl Leifovi do tváře: „Posedlo tě šílenství?“

„Ne,“ zašťuřil se Leif. „Už jsi pochopil?“

Helgi Troll mlčky přikývl. „Měl jsi vyplout s družinou berserků, Leife. Chtít zabít franského a teď už i fríského krále Karla je úkol pro blázny.“

„Takže máš strach, Helgi?“ Leif na okamžik znejistěl.

„Nemám, u Thorových kozlů! Karel Veliký se tu bude zítra válet v prachu a co nedokázali Saracéni v Asturii, to dokáže smečka Leifa Olafsona! Meč se mi už nedočkavostí třese v pochvě. Jednou tomu tady budou říkat Krvavé pobřeží!“

✳ ✳ ✳

Leif s Helgim se rozhodli pro návrat těsně po poledni, když si důkladně obhlédli vesnici a křesťanský chrám.

Náves se už dnes hemžila bohatě oděnými franskými hrabaty, míšenci posledních římských místodržitelů s plavovlasými kočkovitými dcerami germánských náčelníků. Desítky kněží v jednoduchých černých klerikách obklopovaly dva starce, svými zlacenými berlami napodobující prostou dřevěnou hůl svatého Petra.

Helgi Troll couvnul víc do hloubi trnkového keře, když se mu zazdálo, jako by oči jednoho z kleriků utkvěly právě na něm, a obrátil se po Leifovi: „Žádný voják?“

„Správně.“ Leif Olafson přikývl. „Ten Sas mi vyprávěl, že na takovou slávu, jako je mše za umučeného biskupa, se musí s pokorou, a ne se zbraní v ruce. Budou sami, bez vojáků, a i když jich i tak bude víc, nemám strach. Za ty šašky v blankytu bych nedal ani výrostka od nás. Jejich kněží mají zakázáno zabíjet a sedláci se rozutečou, sotva třískne ocel o hrudní pancíře. Takže nám zbývá jenom král a tak deset, dvacet bijců z jeho osobní družiny. S těmi snad bude trochu práce, ale nemyslím, že bychom se měli něčeho bát.“

Helgi mlčky přikývl.

Ještě jednou oba muži přehlédli vesnici s kostelním pahorkem a po čtyřech vycouvali ze křoví. Když už je nemohl nikdo z vesnice zahlédnout, narovnali se a pomalu vyrazili zpět k vikingskému ležení. Leif i Helgi byli oba zkušení bojovníci čekající na každém kroku léčku, ale teď je ani nenapadlo, že by je mohl někdo sledovat.

Několik desítek kroků za nimi zatřepal hlavou černý hřebec pod koženým, zlatě vykládaným sedlem, a než stačil zaržát, aby upozornil svého pána na cizince v blízkosti, pevná ruka se mu položila na chřípí a umlčela jej. Hřebec se uklidnil a nechal se přivázat ke stromu.

Franský šlechtic Reginald, hrabě z Tours, by mohl jizvy na svém těle, které nasbíral za čtyřicet let života, počítat hodně dlouho. Jeho kůže už zrudla krví při taženích do Malé Británie, odkud černovlasí Keltové hnali jeho krále jako škodnou. Jen díky Boží prozřetelnosti se vyhnul zákeřným léčkám, když franské voje hledaly v moravských lužních lesích spojené vojsko Sklavěnů a Avarů. On, Reginald z Tours, to byl, kdo před deseti lety na hradbách svého města zkřížil meč s norskými vikingy a srážel je s vítězným řevem z hradeb na nastavená kopí pěšáků…

Ti dva, kteří se teď ztratili mezi borovými kmeny, mu připomínali slámovlasé Nory víc než kohokoliv jiného. Kroužky na jejich brnění byly řazeny šikmo, místo aby chránily tělo ve vodorovných sevřených řadách. A oba byli rudovlasí!

Reginald znal šílenou odvahu vikingů a tušil, že by neměl šanci postavit se teď sám proti oběma. I kdyby jednoho díky momentu překvapení srazil, druhý by měl dost času, aby se obrátil a zaútočil. Než by se mu podařilo vytrhnout meč z mrtvého, ten druhý mu zamíchá útrobami.

Franský rytíř zavrhl myšlenku na útok, naposledy mrkl ke svému hřebci, vytáhl z pochvy meč se širokou dvojsečnou čepelí a obezřetně se vydal po stopách dvou neznámých.

Leif s Helgim se beze slova vraceli roztroušenými hájky borovic. Široká vozová cesta chlubící se v prachu stopami kol biskupských kočárů je na chvíli zdržela, ale vypadala stejně tichá a mrtvá, jako když ji před dvěma hodinami překračovali, když se chtěli dostat blíž k vesnici. Oba muži rychle přeběhli do houštiny na druhou stranu, vklouzli mezi šípkové keře a zastavili se.

„Jsi čím dál starší, Helgi,“ zachechtal se Leif a narovnal se, aby se protáhl. „Zadýcháš se při obyčejném běhu.“

„Zadýchám se, když to nevadí,“ zabručel kulaťoučký postrach Severního moře a opřel se o kmen stromu. „Až zítra zazvoní zbraně, budeš mít co dělat, abys mi stačil…“ Mávl rukou na znamení, že opět mohou vyrazit, a vzápětí ztuhl. Jeho sluch byl léty obroušen šuměním mořských vln, ale zaškrabání větví o kovovou přilbici se přeslechnout nedalo.

„Kde to bylo?“ sykl Leif a rychle se rozhlédl. V lese kolem byl klid. Jedině snad, že by se někdo blížil po vozové cestě nebo se skrýval v křoviscích naproti. Tam, odkud přišli… „Někdo jde za námi,“ šeptl po chvíli.

Helgi pokrčil rameny a položil si na ústa prst ve výmluvném gestu.

Oba se proměnili v sochy, jako by chtěli splynout s okolní přírodou. Dokonce i dech se jim utišil, jako šelmám těsně před skokem po kořisti. Byla to hra na vyčkávanou. Konečně se naproti rozhrnuly větve křovisek a na vozovou cestu vyšel váhavým krokem franský šlechtic v brnění ze železných plátků. Špičatá přilba, lesknoucí se v odpoledním slunci, byla zjizvená záseky desítek zbraní a napovídala toho o svém majiteli víc než stovky zápisků v kronikách.

„Necháme ho překročit cestu a jít za námi hloub mezi stromy,“ zašeptal Leif a stáhl se za spleť kořenů a hlíny vyvráceného stromu. „Na cestě by nás mohl někdo překvapit.“

Hrabě Reginald neměl nejmenší chuť vlézt za vikingy do houštin, kde se mohla mezi větvemi znenadání objevit ruka vraha s broušenou ocelí v dlani. Chvíli nerozhodně přešlapoval a přemýšlel, jestli se přece jen nemá vrátit pro posilu. Už večer zmizel z královy družiny a strávil noc s baculatou pastýřkou v polorozpadlém seníku notný kus cesty od vesnice. Teď by se mu naopak jeho přátelé hodili. V zelené stěně šípkového houští před sebou větřil léčku.

Na druhé straně objevit někde tady tajný tábor dánských nebo norských pirátů by znamenalo dostat se na oči králi a ukousnout velký kus kořisti, až zase bude mít z čeho rozdávat… Bitvy jsou stále únavnější a poslední dobou cítil, že ani jeho ruka už nemá tu rychlost a sílu co dřív. Bude muset začít přemýšlet, kde dožije, až ruka neuzvedne meč… V nějakém výnosném úřadu místodržícího. Dovezl by si tam plavovlasé Germánky. I tu maličkou ze seníku dnes v noci. Uměla toho víc, než dovedou děvky ve florentských lázních.

Na tváři se mu na vteřinku objevil úsměv a zase zmizel. Reginald z Tours stiskl jílec pevněji a sekl do podrostu. Udělal krok zpět a vytáhl odseknuté větve na cestu. Ještě jednou se rozpřáhl. Šípkové keře a lebeda dosahující stejné výšky jako on umíraly po větvích. Malé zelené bobulky šípků už nedostaly šanci uzrát. Frank konečně prosekal průchod natolik široký, aby se nemusel bát zákeřné rány zpoza listoví. Rozhlédl se, jako by doufal do poslední chvíle, jestli se přece jenom objeví někdo nebo něco, co mu zabrání jít dál samotnému.

S mečem napřaženým před sebe prošel zeleným tunelem a zastavil se až ve volnějším prostoru mezi stromy. Půda tady nebyla pokrytá jehličím, ale zakrnělým slehlým vřesem, mezi nímž musel zvedat vysoko nohy, aby nezakopl. Udělal krok, a druhý… Břicho se mu sevřelo rozčilením jako před bitvou, když vyjížděl na zteč v první řadě franských rytířů pod praporcem orla, zděděného po Římu.

Les vypadal opuštěně, ale poděšený křik ptáků, poletujících kolem hnízda mezi větvemi vyvráceného stromu, jej varoval. Jsou někde tady, blesklo mu hlavou.

„Ukažte se,“ zachrčel nakonec. „Nebo milujete rány zezadu?“

„Ne,“ promluvil za kmenem Helgi, vyšel z úkrytu a pokračoval kostrbatou franštinou: „Jen se nemůžeme dohodnout. Vyber si sám, Franku, který z nás tě má zabít.“

Teď se mu ukázal i Leif a sedl si na vyvrácený kmen.

Hrabě Reginald z Tours přejel oba pohledem a pobaveně se zašklebil. Jeden tlusťoch a jeden kluk.

„Vybral sis?“ štěkl Leif téměř vzápětí.

Frank horečně uvažoval. Teď už se nebál ani jednoho z nich, tím méně, pokud chtějí bojovat každý zvlášť. Tlouštík bude pomalý, ale zkušený a mohl by z toho být dlouhý souboj. Pro toho mladíka by pak už nemusely zbýt síly.

„Tebe jsem si vybral, chlapče,“ pousmál se povzbudivě na Leifa. „Ale nemusíš mít strach. Zemřeš dřív, než si uvědomíš, že to bolí.“

Přes Leifovy rty přelétl pohrdavý úsměšek. Vstal a vytáhl z poch­vy zbraň. Rukojeť obkládaná mědí a stříbrem na okamžik zazářila ve slunečním světle, než ji skryly Leifovy dlaně ve svém objetí.

Leif byl proti svému soupeři v nevýhodě, neboť před odchodem nechal stejně jako Helgi přilbu v táboře, ale jinak se co do výstroje od franského šlechtice nelišil. Udělal dva kroky k Frankovi a přikrčil se v kolenou.

„Připraven?“ houkl Reginald a opřel se zády o val kořenů a hlíny z vývratu. Přece jen nebylo v jeho povaze věřit nepřátelům. Bude jen dobře, když bude mít krytá záda, pro případ, že by napadlo toho druhého jít mladíkovi na pomoc… Nezdálo se ale, že by o něčem takovém Helgi přemýšlel. Rozvalil se do vřesu a strčil si do úst stéblo trávy.

„Začněte,“ vybídl oba, „nebo usnu.“

Frankův útok byl okamžitý a drtivý. Leif hned pod první ranou zakolísal, nebyl zase tolik zvyklý bojovat bez štítu a přilby a cítil se přece jen poněkud nejistě.

Reginald z Tours byl zkušený šermíř a už po několika úderech rozpoznal Leifovu nejistotu při výpadech na hlavu a levou stranu. Mimoděk se usmál, a aby soupeře ukolébal, začal útočit na Leifovu ruku ohánějící se mečem.

Zbraně se srážely s dunivým zvoněním a oba muži brzy supěli námahou. Několik drtivých úderů zahnalo vikinga až k houštinám šípků, Frank odskočil, otočil se bokem a vzal jílec do obou rukou.

„Teď se pomodli, seveřane, jestli to ovšem u…“

Reginald z Tours nedokončil větu a poslední slovo už zaznělo při útoku.

Leifa v první chvíli napadlo, že se z nebe snáší Thorovo kladivo. Frank se odrazil, proletěl jako střela těch několik stop, které jej dělily od mladíka, a bleskově udeřil. Věděl, že riskuje a soupeř může mít právě v tom okamžiku čepel nastavenou vstříc jeho letu, ale skutečně jen náhodou. Ještě se mu nikdy nestalo, že by soupeř stačil zareagovat nebo dokonce přežít tento smrtící výpad.

Dnes poprvé.

Leif padl k zemi a těsně vedle jeho břicha se do půdy zasekla špička Frankovy zbraně. Síla vložená do výpadu strhla Reginalda s sebou. Nepustil se rukojeti meče a přelétl nad ležícím Leifem.

Oba bleskově vyskočili a opět se postavili do střehu.

„Nezlomil se ti meč,“ pokýval Leif uznale hlavou. „Máš dobrou zbraň, Franku. Chceš s ní pohřbít? Pokud ne, rád bych jej věnoval své příbuzné k porcování masa.“

Reginald si nevšímal Leifových poznámek ani předstíraného Helgiho podřimování. Znal vikingy a věděl, že je to všechno jen snaha o narušení jeho klidu.

Opíral se špičkou meče o zem a teď znovu vyrazil. Zaútočil spodem na vikingovo břicho. Leif nastavil svoji čepel, srazil Reginaldův meč stranou a otočil se na patě, aby zaútočil z jiné strany.

Boj se pomalu stával divočejším a zprvu jednotlivé údery se slévaly ve zvonivý koncert.

Reginald s údivem zjišťoval, že ten mladíček není o nic horší než nejlepší šermíři z družiny franského krále.

„Zastavme boj!“ vykřikl a uskočil stranou. „Jsi dobrý, mladíku, a já mám ve zvyku hodnotit lidi podle toho, co umějí. Když se smíříme, můžu z tebe udělat družiníka krále Karla. Jsi ­křesťan?“

„Pohan, jak říkáte vy,“ ozval se od stromu okázale klimbající Helgi.

„A žádným družiníkem být nechci,“ zavrčel Leif. „Já sám jsem král. Král zemí na sever od Danevirku.“

„Král Dánska? Godfred přece musí být starší,“ namítl Frank.

„Godfred je samozvanec.“

Reginaldovi z Tours se rozšířily oči překvapením. „Ty jsi mladý Leif…?“

„Leif Olafson,“ přitakal mladík. „Právoplatný král a za pár dní už skutečný.“

„Říká se, že musíš nejdřív přinést královskou hlavu.“

„Říká se pravda,“ zasmál se mu Leif do tváře. „Proč myslíš, že jsme tady?“

Hraběte Reginalda na okamžik omráčila drzost bezvýznamného vikingského piráta, který se chystá královraždou vyvrátit největší říši světa.

Lehce odrazil nový Leifův úder a couvl o několik kroků zpět ke stezce. Tady bylo ve hře mnohem víc než jen jeho život. Mrkl za sebe, aby o něco nezakopl, a než stačil vrátit pohled k Leifovi, zamotaly se mu couvající nohy mezi šlahouny vřesu. Pokusil se vymanit, ale dva po sobě rychle jdoucí údery mu vzaly rovnováhu a Reginald z Tours se zřítil k zemi. Padající rozhodil ruce, hlava udeřila o zem a z pravice vypadl při nárazu meč. Zapadl pod kořeny šípkových keřů.

Leif si přetočil rukojeť meče v rukou čepelí dolů a opřel jej špičkou o Frankova prsa. „Prý se před smrtí modlíte,“ řekl potichu. „Dovolím ti to.“

„Bude ti připadat zbabělé, když poprosím o milost?“ zašeptal Frank a pokusil se pozvednout na loktech. V ústech ucítil sucho.

„Nic není zbabělé, pokud to má dobrý výsledek.“

„Co ti můžu za sebe nabídnout? Zlato?“

„Zítra budu králem. Ta trocha zlata za tebe mi nevystačí ani jako podíl na kořisti pro jediného vlka z mojí smečky.“

„Nějaká tajemství?“

„Jaká?“

Reginald z Tours měl pocit, že si s ním mladík jenom hraje. „Třeba kdy se chystá král Karel napadnout Dánsko?“

Leif se rozesmál: „Už to nestihne, Franku. Nic jiného už nevíš?“

Ostří meče zatlačilo do plíšků hrudního pancíře.

„Říká se,“ vyhrkl Reginald, „říká se, že po britském pobřeží se toulá Ethelred, král Mercie, přichází do dánských táborů v přestrojení za skalda a vyzvídá.“

„Dánové v Británii mne nezajímají. Nevšímají si Godfreda a nebudou si všímat ani mě.“

Ostří zatlačilo víc.

„Prosím o milost, Leife Kozlovrahu.“

Helgi se posměšně uchechtl a hrabě Reginald pochopil, že prohrál. Kozlovrah nebylo válečné jméno, jak si myslel…

„Nejsem Kozlovrah.“ Leif si se vztekem v srdci vzpomněl naGodfreda. To určitě on rozšířil posměšné přízvisko k jeho jménu.

„Promiň,“ zablekotal Frank.

„Nejsem Leif Kozlovrah a milost ti nedávám.“

„Výkupné,“ sykl ještě Reginald a pak se zhroutil. Čepel meče přeťala drát držící plíšky brnění a zastavila se až v zemi.

„Uklidíme to,“ vstal Helgi a začal rovnat nasekané větve keřů zpět na místo průseku. „A musíme si pospíšit. Naši Dánové jsou netrpělivá sebranka a mohli by nás jít hledat.“

Oba popadli mrtvé tělo a přehodili je za vývrat.

„Jdeme,“ řekl znovu Helgi a vykročil.

Leif se vydal pomalu za ním, a ani jej nenapadlo podívat se do křovin, kam zapadl Frankův meč. Zítra jich upadne do krvavého bláta mnohem víc.

✳ ✳ ✳

Ráno se přihlásilo chladem. Srpnové noci jsou teplejší než rána, kdy od moře přichází mlha a přetváří fríské pastviny na mlžnou zemi plnou tajemství.

Pětatřicet mužů mlčky scházelo ze svahu. Občas se mlhavým ránem rozlehlo cinknutí meče o kámen vyčnívající z jehličí a vřesu. Dánové procházeli lesem jako vlčí smečka, když se s podzimními plískanicemi stahuje k lidským obydlím.

Vysoké urostlé postavy se nořily z mlhy jako démoni před Rag­narökem a každá z nich budila dojem, jako by slepě následovala tu, která kráčí před nimi. Jako by všichni šli na smrt a nechtěli se vrátit.

Bylo to jen zdání. Každý z těch mořských vlků pozorně sledoval okolí. Snažil se vtlouct si do hlavy každý keř či větší shluk stromů. Při přepadu se může stát ledacos a je dobré vědět, kudy zpět k lodi. Mezi vikingy platilo, že na opozdilce se nečeká. Kdo doběhl pozdě k lodi po nezdařeném přepadu, míval už jen jediný úkol. Zadržet pronásledovatele a čekat na valkýry, až jej odvedou do Valhally.

V tichosti přeběhli vozovou stezku, zřejmě jedinou cestu vedoucí do vesnice, a pokračovali ve včerejších stopách Leifa a Helgiho.

Les zřídl. Někde ve vesnici zakokrhal kohout a až sem na okraj lesa bylo slyšet vrznutí vrátek od chléva.

Blyštivé přilby vikingů se vynořily z houštin jako lesknoucí se bělma šílených, krvechtivých obrů.

Mlha ukrývala vesnici před cizíma očima, ale uši se nenechaly zmýlit. Lehký studený vánek přinesl zabučení krav a vyjeknutí nějaké ženské.

„Musíme počkat,“ zašeptal Leif. „Možná dorazili už v noci, ale zaútočit můžeme, až se ozvou zvony. To budou všichni v kostele.“

✳ ✳ ✳

Z lesa vybíhala obloukem jako nějaký dlouhý jazyk mělká proláklina. Leif si jí všiml už včera, ale zavrhl ji coby přístupovou cestu, když si uvědomil, že každý sebemenší pohyb může být zpozorován ve vesnici. Šípkové a hlohové keře lemující mokřisko na dně prolákliny stály daleko od sebe a nabízely jen nepatrný úkryt.

Dnes ale proláklina naopak nabízela ideální možnost k přiblížení se ke kostelu. Mlha zabarvila bílošedě svět a zdálo se, že ještě spíš houstne, než aby se zvedala.

I tak využívaly tiché postavy plížící se mezi mlžnými chuchvalci každého keříku.

„Už musíme být blízko,“ zašeptal Helgi.

Šípkové keře zhoustly a jejich spletené větve vytvářely jakési loubí. Dánové padli na kolena a pohybovali se dál po čtyřech.

„Jako smečka na stopě,“ zachechtal se někdo.

Leif vpředu zasykl a zastavil se.

V mlze před nimi se rozechvěl vzduch duněním zvonu a před Leifem se z mlžného pozadí vynořila vápnem obílená stěna chrámu.

„Jsme tady,“ obrátil se šeptem za sebe. „Je tu planinka a kostel uprostřed ní.“

Zvon ve věži se rozhoupal rychleji a přehlušil Leifův šepot.

„Už tu budou každou chvíli…“

Vzdálené zvuky vesnice náhle zaplašil dusot koní a najednou nebylo slyšet nic jiného…

„Jsou tady!“

Na planinku se vřítilo asi padesát jezdců v bohatých sedlech.

„Sesednout,“ zaslechl Leif hlas zvyklý poroučet. Tři ozbrojenci posbírali ohlávky a odváděli koně ke křoviskům. Šlechtici, z nichž byla většina beze zbraní, ve vzácných šatech z oranžového a modrého saténu, sepnutých bronzovými a zlatými ramenními sponami, s úklonou udělali cestu vysokému muži, už podle chování nejvznešenějšímu z nich, a tiše, s hlavou pokorně sehnutou, vstoupili za ním do božího příbytku.

„Z vesnice nás nemůže nikdo spatřit,“ zašeptal Helgi Leifovi do ucha. „Je mlha a i nějaký výkřik zanikne v tom hluku zdola.“

Leif přikývl a pomalu se zvedl.

„Vyskočte, smečko!“ zavelel polohlasně a vyběhl s taseným mečem na planinu před kostelem. „Dneska budou vlci hltat samou urozenou krev!“

Strážný u koní ani nestačil vykřiknout. Váhavě se pootočil, jako kdyby se rozmýšlel, jestli ještě stačí vběhnout do kostela.

Zpět se už neobrátil. Leifův meč mu dopadl na šíji sice naplocho, ale natolik silně, aby mu stačil zlomit vaz.

Koně, poplašení dupotem vikingů, zatrhali uzdami a pokusili se utrhnout.

Helgi doběhl ke zbylým dvěma strážným dřív, než se stačili vůbec zvednout. Bleskovým vodorovným švihem oddělil prvnímu hlavu od krku. Úder ztratil sílu, smekl se po kroužkové košili druhého a rozsekl destičku položenou na zemi. Figurky vrchcáb popadaly do trávy. Helgi bleskově vytrhl zbraň ze země a prudkým výpadem prosekl kroužkovou zbroj druhého strážného.

Leif se zaposlouchal, aby se ujistil, že jejich útok proběhl nepozorovaně, a přikradl se ke kostelním dveřím. Našel si ve dřevě otvor po suku a nakoukl dovnitř. Výzdoba kostela jej ohromila. Nad kněžími v bohatě vyšívaných ornátech visel zlatý kříž s křesťanskou modlou a zástup klečících franských šlechticů osvětlovaly plamínky vysokých žlutých voskovic.

„Musí to být rychle,“ obrátil se k ostatním, přitisknutým kolem ke zdi chrámu. „Na kořist si nechte zajít chuť, smečko. Musíme pobít všechny uvnitř a zmizet. Okolo vesnice je jich jako much. Víra jim prý zakazuje zabíjet v božím chrámu, a tak určitě chvilku potrvá, než se odhodlají k obraně. Až bude po všem… tak na koně a k lodi!“

✳ ✳ ✳

„… a tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu…“ Arnold, biskup utrechtský, už nestačil dopovědět.

Kostelní dveře se rozlétly do obou stran a horda vikingů valící se zvenčí naplnila chrámovou loď pachem potu a krve.

„Jste na svaté půdě!“ vzkřikl biskup Arnold a tvář mu zbělela hrůzou a nevolí.

První houfec seveřanů se vrhl na zadní řady klečících Franků. Ti popadali jako skosené obilí, ani se nestačili ohlédnout.

Helgi Troll počkal, až poslední z dánské smečky vtrhne dovnitř, pak zavřel dveře a zajistil je závorou. Pak se obrátil a rozhlédl se.

Frankové teprve vstávali, překvapení stříkanci krve a rykem útočníků. Další řada urozených Franků se zhroutila na podlahu, krev zaplnila škvíry v kamenné dlažbě a lepila se na podrážky bojujících mužů…

Leif potřetí zasekl meč do klečícího muže a bylo mu špatně. Pobíjet je jako kuřata… Vycouval z první řady, aby nebyl překvapen náhodným výpadem, a podíval se po Helgim. Před chvílí jej koutkem oka zahlédl, jak zajišťuje vchod závorou, ale co když je tu i jiný?

Přestal na to myslet hned vzápětí. Vpředu, pod oltářem, se zvedla majestátní postava asi padesátiletého muže.

„Tady jsi,“ zašeptal Leif a začal se drát dopředu.

Nejasně vnímal, jak se kněží ztrácejí bočními dvířky do sakristie. Jen ten muž pořád stál na svém místě a s mrkáním se rozhlížel po bojišti, kde jeho muži padali jako mouchy.

„Braňte se, baby!“ bylo slyšet jeho hlas. „Tato svatá půda je už stejně znesvěcena krví…!“

Do Franků jako by někdo vlil život. Už neuhýbali ranám útočníků. Proti Dánům se zvedla hradba svištících čepelí… Přesto se i dál modrobílá a oranžová roucha Franků barvila do ruda, neboť ani jednoho z nich nenapadlo obléci si pod vzácný šat z jemných látek, dovážených z východních zemí, kroužkové brnění. Proti vikingům zakutým v železe neměli nejmenší naději…

Zleva se k Leifovi probil Helgi Troll a postavil se vedle něj. „Půjdeme pro něho,“ sykl mezi dvěma výpady a pohledem ukázal k muži stojícímu pod oltářem. „To je on, viděl jsem ho ve Verdenu, když dal popravit skoro pět tisíc Sasů najednou!“

Karel Franský, jako by chtěl potvrdit Helgiho slova, vymotal ze záhybů svého oděvu pravou ruku a vytáhl na světlo královskou korunu.

„Jsem král,“ zahřměl chrámovou lodí jeho hlas a Leif překvapením málem polkl vlastní jazyk, když zaslechl z úst krále Karla lámanou dánštinu. „Tahle koruna je vykuta z listí prastarých dubů a z trnů koruny Kristovy! Jsem po papeži první na zemi! Chci vědět, kdo ukradl ďáblovi drzost a přivedl vás sem!“

„Já!“ křikl Leif a prodral se mezi vikingy a franskými šlechtici, kteří na okamžik přerušili bitku. „Mé jméno je Leif Olafson a přišel jsem si pro tvou hlavu!“

Protlačil se až na několik metrů k franskému králi a podíval se mu do očí. Připadaly mu staré a unavené.

Někde za Leifem se ozvalo chraptivé zaklení, když franský rytíř využil chvilkového klidu zbraní a ponořil svůj meč do břicha svého soupeře. Bitva vzplála ještě divočejším plamenem. Pro Leifa v tom okamžiku neexistovalo nic kromě šedých očí vládce největší říše v Evropě.

Karel Franský byl téměř o půl hlavy vyšší než on, a snad i proto nyní shlížel na barbara ze severu, jemuž se podařilo jej tady zaskočit, pohrdavým pohledem. Odložil korunu na oltář a rukou si přejel prošedivělé vlasy, mírně se vlnící až na krk a tam volně spočívající na bleděmodrém rouchu. Král na sobě neměl brnění nikdy, když měl vstoupit do božího chrámu, a už vůbec by si je nevzal sem.

Pohledem se dotkl stěny za oltářem, kde pod těžkým náhrobním kamenem už třicet let odpočívalo tělo misijního biskupa Bonifáce.

„Zvedni zbraň,“ vyrušil jej Leifův výkřik. „Nebo si necháš srazit hlavu bez boje?“

Jako když se srazí příboj se skalisky…

Karel Franský zkušeně odrazil divoký úder mladého vikinga a vzápětí další… Několikrát se mu podařilo dosáhnout výpadem až k Leifovi, ale ostří pokaždé sklouzlo po kroužkovém brnění ukrytém pod kazajkou. Karel i Leif se zdáli být výbornými šermíři a vypadalo to, že jedině chyba jednoho z nich může ukončit jejich souboj.

Živých v kostele ubylo. Podlaha už byla pokryta těly králových družiníků a vypadala, jako by na ní někdo zmuchlal oranžovomodrý koberec.

Jen dva vikingové se svíjeli v křečích a zkrvavělýma rukama si drželi břicha. Očima viseli na svých druzích, a když zašeptali prosbu o doražení, pomohl jim ten, kdo stál nejblíž. Vítězní Dánové se shlukli kolem oltáře a sledovali souboj Leifa s králem.

„Musíme jít, Leife,“ vykřikl Helgi, „každou chvíli nás musí objevit!“

„Neodejdu bez jeho hlavy,“ ucedil Leif, vyhnul se nenadálému výpadu na levou nohu, bleskově se stočil bokem a srazil králův meč k zemi.

„Ukončíme to,“ štěkl rozčileně Helgi. „Godfred si přece nedal podmínku, že to musíš být zrovna ty, kdo zabije krále.“

Leif neodpověděl, jen vykřikl, naznačil výpad k srdci, včas stáhl čepel, padl k zemi a zaútočil v dřepu na břicho vznešeného Franka.

Král Karel byl příliš zkušeným válečníkem, než aby jej takový naivní útok dokázal překvapit. Mimoděk zavrtěl hlavou a udělal krok vzad, aby unikl z dosahu Leifovy čepele.

Nečekaje překážku, narazil v půli kroku do soklu oltáře, zavrávoral a spíš instinktivně ještě stačil srazit Leifův útok dolů. Oltář se zatřásl, menší nádoby se s cinkotem zřítily k zemi a rozlétly se po dlážděné podlaze.

Karel Franský zamával rukama, opřel se zády o oltář a znovu získal rovnováhu. „Už jsi málem získal to, pro co jsi přišel,“ zakrákal dánsky, až se musel Leif usmát.

„Dostanu to, neboj se,“ opáčil a poodstoupil, aby si na okamžik vydechl. I král Karel tak získal chviličku na to, aby se rozhlédl. Všechno nasvědčovalo tomu, že je konec. Neměl naději. Nespouštěli ho z očí. Jak ten drzý mladík, tak ani zástup Dánů kolem nich. A ti mrtví všude kolem… Měl co dělat, aby se ovládl a nerozzuřil se nad tím masakrem.

Nejlepší šlechtici země! Arnulf, vévoda Belgů, si mezi lavicemi cucá krev z roztříštěného prstu a přitom každou chvíli vykrvácí z napůl odseknuté paže… A tamhle leží Lothar, Rolandův syn. Vlastně ještě dítě. Před deseti lety, v roncesvallském průsmyku jsem ztratil jeho otce, a dnes a tady už i jeho syna…

Všichni mrtví, jen kněží se někam skryli, zbabělá cháska. I když, třeba někde shánějí pomoc…

Karel Franský se pousmál. Získat čas. Proti třem tuctům mořských lupičů nemůže v boji uspět, ale kdyby vyjednával, prodlužoval… Rádi nakonec přistoupí na to, že jej pustí výměnou za svoje životy.

Mrkl po Leifovi. Byla to jen chvilka, co odskočili od sebe, a mladý Dán se už zase hnal zaútočit.

„Počkej,“ vykřikl král. „Proč chceš mou hlavu?“

„Nic ti po tom není,“ vyhrkl Helgi Troll a zrudl vzteky, když si všiml, jak se král nad jeho postavou útrpně zašklebil. „Ukonči to, Leife Olafsone, nebo to ukončíme my. Musíme zmizet, už se ta jejich bohoslužba příliš protahuje!“

Leif zvedl zbraň, a zas ji spustil dolů. „Má právo vědět, proč zemře,“ obrátil se k Helgimu. „Je to syn krále a král. Já jsem syn krále a králem budu co nejdřív.“ Už nečekal, jestli mu to Helgi schválí, a vrátil se pohledem k franskému panovníkovi.

„Až přinesu tvou hlavu, stanu se králem Dánska,“ řekl tiše. „A teď už se braň!“

Karel Franský vlastně ani neposlouchal a spíš jen čekal, kdy se konečně ozve bouchání na kostelní dveře. Teď se však zarazil: „Ty jsi syn Olafa Dánského?“ Skoro se rozesmál. „Olafa Sigurdsona? Ale já také nemiluji Godfreda, chlapče! Se svým vojskem bych ti mohl pomoci svrhnout toho loupežníka a naše země by mohly žít v míru!“

Leif se zarazil a podíval se po Helgim.

„Nevěř mu, Leife! Snad by pomohl, ale myslíš, že by tě vikingové přijali za krále, kdyby tě dosadil Frank? Já sám bych ti podřízl krk!“ Helgi Troll si odplivl.

„Mohl bych tě vzít do svého vojska,“ pokračoval rychle král. „Potáhneme proti Langobardům a rád ti přenechám krále Desideria. Vzbouřenci oblehli klášter, kam jsem jej kdysi dal uvěznit. Vlastně tak mám důvod se ho zbavit, jeho hlava by byla pro Godfreda určitě dost dobrá.“

„Dost už,“ vykřikl Helgi. „Padlo až moc mužů, abychom tady potom jen planě mluvili. Tvoje hlava bude nejlepší.“ Odstrčil váhajícího Leifa a obořil se na krále sám.

Helgi svému soupeři sotva sahal po prsa, ale Karel Franský cítil, že je to soupeř mnohem houževnatější než ten mladík.

Popadl jílec meče oběma rukama a zaútočil. Síla jeho úderů násobená výškovou převahou tlačila Helgiho k zemi. Král si uvědomoval, že zabití toho trpaslíka by znamenalo i jeho konec. Vikingové se na něho vrhnou jako mrchožrouti a jeho hlava se za pár dní bude válet u posvátného runového kamene před branou Hedeby…

Ta myšlenka ale hned zmizela. Helgi brzy začal mít navrch a dvojsečný meč v jeho rukách se roztáčel do šíleného tance smrti. Král sotva stačil odvracet útoky a rány. Dvakrát jej ostří vikingova meče škráblo na pažích a blankytně modrý šat ztmavl jeho vlastní krví. Souboj se prodlužoval a paže začínaly umdlévat. Ještě tento útok odrazit, ještě ten… Jak dlouho to může trvat, než se tomu skřetovi podaří najít skulinku v jeho obraně?

„Leife Olafsone,“ zkusil zavolat. „Získáš za mne obrovské výkupné.“ Zamlženýma očima viděl, jak mladík zavrtěl hlavou. „Za zlato ode mne si koupíš království! Třeba v Británii. Dám ti půlku Španělské marky a na Saracénech si můžeš dobýt desetkrát větší zemi, než je těch pár lánů močálů a skal za Dane­virkem…“

Hrome! Znovu vrtí hlavou… Odrazit tuhle ránu a pak…

Karel Franský už neútočil. Sotva se držel na nohou. Helgiho železná smršť drtila každý pokus o protiútok nebo jen trochu uspořádanou obranu… Kde ti kněží jsou, zbabělci? Někde se schovávají za trámovím ve zvonici a pomalu si připravují latinská slovíčka nad králův hrob?

Od zkřížených ocelí odlétla jiskra, Helgiho čepel sklouzla k záštitě králova meče, ulomila ji a zasekla se do prstů sevřených kolem jílce.

Pod chrámovou klenbou se roztříštil výkřik a v jeho ozvěně zaniklo bušení na vchodové dveře.

Jen Karel si všiml několikerého stisknutí kliky. Přehodil si meč do levé ruky, nenadálým výpadem rozrazil kolem stojící vikingy, doběhl ke vchodu a vyrazil závoru.

Dánové, kteří se hned pustili za ním, ztuhli vpůli cesty, a couvajíce, se vrátili až k oltáři.

Dovnitř vtrhly špičaté helmy franských pěšáků. Štíty se srazily v nedobytnou hráz, z níž výhružně trčí les kopí. Pěšáci se během několika vteřin sešikovali a začali postupovat chrámovou lodí proti hloučku vikingů.

„Toho skřeta mi schovejte,“ zaduněl do jejich dupotu králův hlas. „Nejdřív mu odřežu prsty, než ochutná peklo…“

„Jen bozi vědí, kolik jich je venku,“ zašeptal Helgi. Leif se zamračil. Bylo mu jasné, že oddíl pěšáků nedorazil jen tak o své vůli. Musel je někdo zavolat…

„Ti kněží!“ náhle vykřikl. „A já myslel, že se šli vedle jen schovat!“

Vtrhl do sakristie. Závan vzduchu mu ochladil obličej a do zárubně bočních dvířek se zarylo kopí. Otevřeným vchodem zvenčí se tlačili další franští kopiníci.

Leif se vrátil. „Máme meče a oni mají kopí,“ zavrtěl hlavou. „Co až přijdou lučištníci? Jsme tady v pasti, u Thora! Musíme se pokusit dostat ven!“

Více v knize JDI A PŘINES HLAVU KRÁLE (Jaroslav Mostecký), Epocha

Autor: Jaroslav Mostecký
Séria: Vlčí věk
Vydavateľ: Epocha
Počet strán: 248
Prevedenie: Pevná vazba

Kniha vyšla v edícii Fantastická Epocha. Pre viac informácii o diele navštívte webovú stránku vydavateľstva Epocha, kde si knihu môžete zakúpiť so zľavou alebo pre viac informácii, či už o tomto diele alebo o ďalších, ktoré ešte len vyjdu navštívte aj ich stránku na facebooku.