Ukážka 04 - Lovci

František Kotleta nám prináša novú akciou napumpované samostatné dielo, ktoré sa nesie v štýle známej trilógie Bratrstvo krve. Autor je u nás známy a možno sa aj práve kvôli tomu teší veľkej obľube u čitateľov, že "si pred ústa nedáva servítky", čiže jeho diela sú plné násilia, brutality, čierneho humoru, sexu a krvavých scén. Toto dielo nesie jednoduchý, ale výstižný názov Lovci a ako ste si už istotne domysleli bude sa tu loviť! Ale čo alebo koho budeme loviť?

Anotácia:

Praha roku 2050. Desetimilionová středoevropská metropole má svých problémů dost. Třeba s odpady, přemnoženými zmutovanými potkany nebo permanentní pouliční válkou na pomezí sunnitské a šíitské čtvrti. Co je ale horší, každý padouch v tomhle městě touží po tom, aby se stal superpadouchem. Stačí trocha genetické manipulace tady, pár kybernetických vylepšeních támhle a hlavně ego větší než kráter, co zůstat z východního Slovenska. Jediný, kdo se těmhle superpadouchům dokáže postavit, jsou super… vlastně ne, žádní superhrdinové tu nejsou. Jenom skupina federálních policistů z Organizace pro boj s vylepšenými teroristy. Říkají si Lovci…

UKÁZKA Z KNIHY LOVCI (František Kotleta)

„Nikdy, vole, nikdy nedávej tašku s bouchačkama vedle stolu, vždycky pod něj,“ syčel jsem na Františka, jako bych byl celé hadí terárium. Moc mě nevnímal. Skláněl se nad servírkou, která ze země sbírala střepy.

„Moc se omlouvám,“ mumlala poloviční Asiatka, i když to nebyla její chyba.

Koukal jsem jí na kotníček, který pomalu začínal modrat. Chuděra nejspíš zakopla o P-90. Tohle bude bolet. Otočil jsem se po lokále, ale hosté už si incidentu přestali všímat.

Většina lidí má pozornost na úrovni křečka. Jak nevězí ve svém kolečku, po pěti pikosekundách je cokoliv, kde nejsou odhalená prsa, týrané štěně nebo možnost vytočit si na kole štěstí sto milionů euro, přestane bavit. Zasunul jsem tašku s arzenálem pod stůl a vytáhl z peněženky desetieurovku.

„Omlouváme se my, kolega se vám tolik díval na zadek, že zapomněl pořádně uložit naše zavadlo,“ prohlásil jsem a strčil jí bankovku do takové malé kapsičky na minisukni. Inspektor Vágner jen naštvaně pokrčil nos, že ho to samotného nenapadlo dřív. Myslím, že by tam tu desetieurovku strkal mnohem pomaleji a použil by při tom i druhou ruku.

„Sis měl vzít doklad, když jsme ve službě,“ zašeptal, jen co rozpačitá servírka posbírala všechny střepy a odebrala se k pultu, kde ji ostřížím zrakem pozoroval chlápek, co vypadal na vrchního číšníka nebo tak něco.

„Sis měl dát pozor, když jsi ve službě,“ pokáral jsem ho znovu, ale už to nemělo tu původní naštvanost. S Vágnerem jsem dělal skoro dva roky a byl to spolehlivý kluk. Jen někdy moc zbrklý.

Ne, že by se mi těch deset euro zpátky nehodilo, ale vykazovat dýško představovalo martýrium na šest sezení na finančním oddělení. Nejméně. Stačí, že jim k proplacení předložím regulérní účet z tohoto podniku. Dvě kávy a minerálka v kavárně Slavie stály tolik, co tři europika na černém trhu. (Na tom legálním jej skoro nikdo nekupoval. Bylo moc ředěné a člověk musel ukazovat svůj europrůkaz, jestli nepřekročil Evropským parlamentem schválenou měsíční normu na drogy.) Slavie byla prostě nóbl podnik. Poznalo se to snadno, u dveří měli bělocha. S proplácením účtů z takových snobáren mělo finanční oddělení vždycky problém. Podle hochů z účetního jsme se měli nejspíš ládovat kebabem u stánku třeba pět hodin nebo si hrát na bezdomovce a honit se s potkany po chodníku. Ti by nám žádné účty k proplacení nedali. A bylo jedno, v jak důležité akci jsme zrovna byli.

I když my jsme byli v důležité akci vždycky. Organizace pro boj s vylepšenými teroristy byla jedna z mála národních policejních jednotek s působností po celé Evropské unii a rádi jsme o sobě tvrdili, že jsme elita. Důvodů jsme k tomu měli hodně. Jedním z nich byla skutečnost, že jsme jako jediná jednotka měli výjimku při náboru nových členů. Nerozhodovalo při něm ani pohlaví, sociální původ, náboženské vyznání či etnická příslušnost, ale jen a pouze schopnosti. Žádné schválené kvóty měnící se každý rok podle demografického vývoje daného euroregionu, nic takového.

Důvod byl jasný. To, s čím jsme bojovali, bylo zatraceně nebezpečné a vybíralo si svou daň. Příslušníci OBVT, nebo Lovci, jak jsme si sami říkali, ze služby odcházeli zpravidla v dřevěné rakvi za tichého mumlání posledních slov na rozloučenou a jedné čestné salvy vypálené do vzduchu.

*   *   *

„Píp,“ ozval se můj mobilní náramek. Ťuknul jsem do něj a na displeji se otevřela zpráva od jednoho z hochů ze sledovačky.

„Je tu,“ oznámil jsem a pravačkou zamával na obsluhu, aby přinesla účet.

„Spider?“ zeptal se inspektor.

„Je to tak,“ usmál jsem se a dopil studené kafe. Ten poslední lok jsem si šetřil dvě hodiny.

Ke stolu se přišoural číšník s dřevěnou krabičkou, ve které se skrýval účet. Hodil jsem do ní stoeurovku a zadíval se skrz prosklenou výlohu. Spidera jsem poznal hned. Měl širokou černou mikinu, plandavé kalhoty a na sobě baseballovou čepici s kšiltem skloněným tak, aby mu co nejvíc zakrýval tvář. Já mu ale nepotřeboval vidět do obličeje, abych jej poznal. Stačilo mi sledovat jeho držení těla a chůzi. Studoval jsem videozáznamy z posledních dvou přepadení a znal dokonale dynamiku jeho kroků i způsob, jakým mu cukalo tělo. Mohly za to implantáty. Ať byly sebedokonalejší, čím víc jich bylo, tím víc vypadal vylepšený člověk jako zvoník od Matky Boží.

*   *   *

Spider byl starý známý. Před dvěma lety jsme ho pronásledovali až na hranice Ukrajiny, kde se nám vytratil. Ať už jej přivedlo zpět do Prahy cokoliv, potřeboval si na to vydělat a jediný způsob obživy, jaký znal, představovaly bankovní loupeže.

„Proč si vlastně říká Spider?“ vytrhl mě ze vzpomínek inspektor.

„On si tak neříká. Jmenuje se Rudý mstitel. Víš, jak si tyhle typy vždycky dají nějaké hodně drsné jméno,“ odvětil jsem.

„A za co se mstí?“

„To nejspíš ani sám neví. Možná mu ve školce jen dávali moc brokolice.“

Spider zrovna prošel okolo nás. Naštěstí se nerozhlížel. Díval se před sebe. Svůj cíl už měl na dosah – Pražská interkontinentální banka se nacházela hned vedle historické budovy Akademie věd. Ať už tam dřív stálo cokoliv, teď tam do nebe rostla mramorová nestvůra ze skla a oceli, v níž byla soustředěná polovina všech finančních institucí, které v Evropě stály za řeč. A také jejich trezory. Na zločince na útěku si Spider vybral neskutečně velké sousto. Když jsme dostali hlášku z podsvětí, že se zajímá o plány zrovna téhle budovy a šmejdí okolo ní, dost mě to překvapilo. Buď mu na Ukrajině definitivně hráblo, nebo si přinesl v rukávu nějaké to eso navíc.

*   *   *

Číšník položil na stůl krabičku s mincemi. Rychle jsem z ní vytáhl účet, pečlivě ho schoval do kapsy a pak do ní vysypal všechny drobné. Nenechal jsem tam ani eurocent. Svou měsíční dávku dobrosrdečnosti jsem věnoval poloviční Asiatce. Chlápek nás oblažil kyselým obličejem, ale nám to bylo jedno. Sem se už těžko kdy podíváme.

Vágner vytáhl zpod stolu tašku se zbraněmi a hodil si ji přes rameno. Zazvonily o sebe, jak narazil kov na kov. Předešel jsem ho a vyrazil ven ze dveří tak rychle, že je blonďák v livreji málem nestihl včas otevřít. Schoval jsem se za něj a sledoval Spiderova záda.

*   *   *

„Něco mi tu nesedí,“ ozval se mi v uchu hlas Aleny Svobodové. Měl jsem nutkání ohlédnout se jejím směrem, ale jednak by to bylo neprofesionální a jednak bych ji stejně neviděl. Odstřelovačka se schovávala někde na střeše Národního divadla a pozorovala situaci přes zaměřovací optiku.

„Co ti smrdí?“ zeptal jsem se.

„Není sám. Říkal jsi, že Spider dělá vždycky sám,“ odpověděla.

Chvíli jsem sledoval mumraj na chodníku a skenoval pohyb před Pražskou interkontinentální. Alena měla pravdu. Náš hoch v kšiltovce se před ní zastavil, vytáhl z kapsy elektronickou cigaretu a pomaličku a s rozvahou ji vkládal do úst a šlukoval. Přitom se pohledem střetnul s vysokou štíhlou černoškou se stříbrnými vlasy. Nebyl to takový ten pohled: „Hej, holka, máš pěkný kozy, jenom se mrknu a budu dělat, že jsem je zahlédl omylem,“ ale spíš: „Tak jo, jsem tady a teď mi řekni, kdy se do toho pustíme.“

„Vyfoť ji a pošli její ksicht k porovnání do databáze. Chci vědět, co je zač,“ zašeptal jsem zprávu pro Alenu a hledal další případné komplice našeho protivníka. Vybral jsem si dva chlápky, co byli nejvíc podezřelí tím, že se vůbec nechovali podezřele. Jeden měl na uších sluchátka a čekal na tramvajové zastávce, zatímco nechal ujet dvě tramvaje, do kterých nasedli všichni ostatní, a druhý stál u stánku s kebabem a soukal do sebe to mleté halal svinstvo a přitom se pokoušel zavést řeč se stánkařem. Základní chyba. Nikdo nemluví s prodavačem kebabu, každý se totiž bojí, že by mu mohl prozradit, z čeho jej dělá.

Než jsem je ale stačil označit Svobodové, zjistil jsem, že černoška se dívá přímo na mě.

„Kurva,“ zaklel jsem a opatrně se ohlédl na Vágnera, jako bych mu chtěl oznámit něco nepodstatného, třeba že se letos už poosmé změnila federální evropská vláda. Přitom jsem koutkem oka zahlédl, jak se na mě žena usmála.

„Spider!“ zakřičel inspektor a v ten samý okamžik položil tašku na zem, rozepnul ji a začal z ní soukat pistoli CZ-47E. To E v jejím názvu znamenalo elektrická. Na vylepšené lidi platila mnohem víc než normální pistole. Její náboje při kontaktu s tělem nepřítele vypustily silný elektrický impuls, který jej dokázal ochromit. Zatímco vylepšené tělo s implantáty si s normálními kulkami dokázalo poradit, elektrický šok byl pros­ tě elektrický šok.

Padnul jsem na kolena a také jednu vytáhl z tašky. Podíval jsem se k bance, černoška zmizela a Spider zůstal sám. I to ale stačilo. Mikiny i kalhoty už mu praskly a rozpadly se na malé kousky, stejně jako zbytek oblečení, když se implantáty uvedly do stavu pohotovosti. Tělo se mu rozšířilo, hlava s krkem se naklonily dopředu a narostly mu tři nové páry nohou či rukou, nebo co to vlastně pavouci mají. Transformovaly se i jeho původní ruce a nohy, takže měl teď pět párů končetin o délce dobré dva metry. Když jsem ho viděl naposledy, nevypadal tak velkolepě.

„Tak proto Spider,“ vydechl překvapeně František Vágner a vystřelil po vylepšeném padouchovi náboj. Trefil. Tělem mu proběhl výboj energie, ale Spider si toho ani nevšiml.

Tolik na téma CZ-47E.

*   *   *

„Aleno, tu černošku. Sejmi ji,“ zavelel jsem a rozběhl se ke Spiderovi.

Po dvou krocích mi došlo, že rozkaz nepotvrdila.

„Aleno! Černošku! Objevit a eliminovat!“ zopakoval jsem příkaz, ale odpovědělo mi zase jenom ticho.

„Zasraný spojení!“ zaklel jsem a zrychlil běh k bance.

*   *   *

Ulici ovládly chaos, křik a panika. Náš mnohonohý chlapec totiž jen tak, aby se neřeklo, proměnil v mrtvoly čtyři lidi, kteří stáli před bankou a skrz skleněné dveře napochodoval dovnitř. Proletěl jimi, jako by to byl závěs z nejjemnějšího hedvábí. Křik, nářek a troubení zmatených řidičů na chvíli přehlušil zvuk sypajícího se skla.

Přeskočil jsem mrtvoly před bankou. Jedno tělo patřilo příslušníkovi ostrahy. Tedy tělo. V tuto chvíli by se mělo správně mluvit o dvou částech oddělených čistým řezem. Tady si někdo zahrával s hodně pokročilou vylepšovací technologií. Ať už dělal Spider na Ukrajině cokoliv, velký čas musel strávit na ilegální klinice určené pro genetickou manipulaci a pokročilou technologii lidských implantátů. Tohle by před dvěma lety nedokázal.

„Áááááááááááááá!“ proběhla kolem mě zhruba čtyřicetiletá žena v kostýmku. V ruce držela sešívačku, jako by to snad byla zbraň, která ji ochrání před superpadouchem, vběhla do silnice a začala se proplétat mezi automobily. Měla štěstí, že nejely. Ulice byla zablokovaná. Někteří řidiči troubili, další měli víc rozumu, opustili auta a zmizeli někam za Národní divadlo.

Vyrazil jsem opačným směrem.

*   *   *

Přízemí banky už nevypadalo tak snobsky, jako jsem si pamatoval ze své poslední návštěvy kvůli žádosti o úvěr. Fontánka s minerálkou Perrier sice pořád tryskala, ale vzhledem k tělu neznámého bankéře, které v ní bylo potopené, měla nezdravou červenou barvu. Z Perrier se stala tuctová malinovka.

Spider procházel skrz lidi, jako by ho ani nezajímali. Stejné to bylo s ostrahou. Ta se konečně zmohla na pár výstřelů zpoza mramorového pultu, ale kulky se od Spidera odrážely, jako by byly pingpongový míček. Aby ne. To první, co každý, kdo se rozhodne porušit zákony o nemedicínském genetickém a kybernetickém vylepšování, udělá, je nanotechnologická změna struktury kůže a svalstva, aby byly odolné proti kinetickým střelám. Je na nic být vylepšený, když vás může sejmout první student s revolverem po dědečkovi, který si to mašíruje do školy vyřídit se svým učitelem a vy se mu omylem postavíte do cesty.

Odjistil jsem CZ-47E, zamířil a třikrát vystřelil.

*   *   *

Jediné, čeho jsem docílil, bylo, že si mě Spider všiml.

*   *   *

Otočil se na mě a usmál se.

„Pane inspektore, přišel jste si vybrat úspory?“ řekl a roztáhl ústa v širokém úsměvu. Tuhle hlášku si nejspíš nacvičoval celou cestu z Ukrajiny.

Vpálil jsem mu pět ran do obličeje. Tentokrát CZ-47E konečně zaznamenala úspěch. Tvář se mu stáhla do odporného šklebu, párkrát sebou zacukal a přestalo ho poslouchat jedno oko. Bohužel nevypadlo, ale aspoň se svaly okolo něj stáhly jako po včelím bodnutí.

„Zakrch!“ zařval Spider a ať už to mělo být cokoliv, rozběhl se proti mně.

Poslední tři výstřely šly mimo. Na zatraceně rychle běžícího chlapa s pěti páry nohou se dost blbě míří. Pustil jsem pistoli na podlahu a vzal to kolem fontánky s krvetryskem ven.

„Aleno, teď tě fakt potřebuju,“ zahlásil jsem do vysílačky, ale pořád byla němá. Naštěstí jsem u vchodu narazil na Vágnera s brašnou.

„Rychle pryč!“ zařval jsem a zahnul zpátky k Akademii věd.

Vágner ale zůstal stát na místě. Rozkročil se nad taškou a vypálil směrem k přibíhajícímu Spiderovi celý zásobník CZ-47E. Podle toho, co následovalo, se buď netrefil, nebo to bylo úplně jedno. Spider se kolem něj prohnal a při té příležitosti jej sekl jednou ze svých končetin. Noha se zabodla do inspektora a zůstala v něm vězet zhruba do poloviny. Františkovo tělo se kolem ní omotalo jako žvýkačka.

„Kde jsou, kurva, posily,“ řekl a umřel.

*   *   *

Už jsem zažil horší poslední slova, ale tahle byla aspoň k věci. Kde jsou, sakra, posily?

*   *   *

Hrábl jsem do brašny na zemi a vytáhl P-90. Nebyla to pistole, ale speciální věcička vytvořená přímo na vylepšené padouchy. V podstatě šlo o teleskopické elektrické kopí. Švihl jsem jím, a v ruce tak svíral metr a půl dlouhou tyč.

„Aleno!“ zaprosil jsem vztekle do vysílačky, ale odstřelovačka se neozvala. Nejhorší je, že v tuhle chvíli musela mít se Spiderem vizuální kontakt. Na noze měl namotaného Vágnera, takže i bez rozkazu už do něj měla střílet, jako by byla srbský nacionalista a on následník habsburského trůnu.

Ale ať už můj plán na obklíčení a klidnou eliminaci Spidera podělal kdokoliv, teď nebyl čas nad tím přemýšlet.

„Tak jo, zmetku, zahrajeme si na doktora,“ zasupěl jsem a zkusil mu vrazit P-90 přímo do obličeje. Uhnul a pak ještě jednou.

„Na doktora?“ zeptal se, když zjistil, že se mým útokům hravě vyhne. V obličeji měl pořád ten arogantní sebevědomý úsměv. Takového jsem si jej rozhodně nepamatoval. Býval spíš plachý, s tikem v oku a věčně provinilým výrazem.

„Konkrétně na doktora z patologie a hádej, kdo bude můj pacient?“ řekl jsem a místo do obličeje mu vrazil elektrické kopí do těla.

*   *   *

Tedy vrazil bych, kdyby to bylo kopí s pěkně ostrou špičkou a ne pé devadesátka. Kov se alespoň trochu vmáčkl do těla a pak z něj vyšlehl elektrický výboj. Normálního člověka by usmažil, u vylepšeného měl způsobit ochromení. Nevím proč, ale na elektřinu zatím při vylepšování nikdo fintu nevynalezl.

*   *   *

Slovo zatím bylo na místě.

*   *   *

Po Spiderově těle běhaly elektrické výboje, superpadouch se třásl, jako by měl zimnici, ale pořád se držel na nohou. A nejen to. Po pár sekundách se ohnal jednou ze svých končetin tak silně, že jsem P-90 neudržel a pustil ji.

„U všech pavouků,“ zaklel jsem a měl co dělat, abych uhnul jiné z jeho končetin. Její ostrá část mě minula jen o pár centimetrů a zaryla se do asfaltu. Pěkně hluboko.

Převalil jsem se na druhou stranu, chytl kopí a vyrazil do vozovky. První auto jsem oběhl, druhému už jsem skočil na kapotu. Spider se s obíháním nezdržoval. Jeho končetiny jako by byly pro lezení po autech dělané. Vyšplhal na něj a pak skočil na druhé, kde jsem se v tu chvíli naštěstí už nezdržoval.

„Aleno, Vojto, kdokoliv! Je tu vůbec někdo?“ prskal jsem k minivysílačce, kterou jsem měl upevněnou v klopě kabátu. V uchu, kde jsem měl přijímač, bylo jenom zatracené ticho. Ani to pitomé šumění a praskání se neozývalo.

„Ááááááá!“ zařval mi za zády nějaký chlápek, který si na vylézání z auta vybral tu úplně nejblbější chvíli, zrovna když mu po něm lezl Spider. Ať už mu udělal cokoliv, přestal křičet velmi rychle. Neohlížel jsem se. Zdržovalo by mě to. Seskočil jsem z toho indického šmejdu, co mu říkají elek­ tromobil příštího století a je nevyzpytatelný jako tchyně závislá na lexaurinu, a zaběhl za stojící tramvaj. Její pasažéři měli naštěstí tolik rozumu, že ji už dávno opustili i s řidičem poté, co jí auta zablokovala cestu a Spider začal řádit v bance.

„Buch!“ tramvaj se zakymácela.

„Co to?“ lekl jsem se a pak mi došlo, že Spider jednak nemá náladu tu tramvaj obíhat a taky mi chce nejspíš předvést svou sílu.

„Buch!“ ozval se druhý náraz a tramvaj se se skřípěním převrátila na zastávku. Za ní stál Spider, a jako by byla tramvaj lítý nepřítel, kterého po těžkém boji skolil, pyšně si na ni vylezl a nastavil tvář slunci.

*   *   *

„Nemáš šanci, inspektore. Přišel jsem si pro tebe. Dostanu tě a nikdo ti nepomůže,“ řekl Spider. Užíval si to, ale pak, jako by mu něco došlo, se spěšně ohlédl, aby se ujistil, že jsme tady jenom sami dva. Vypadal, že řekl víc, než měl. Jenže, byl to superpadouch. Nemohl si pomoci. Nikdy si nemohou pomoci.

„Poslala tě moje bejvalka? Alimenty přece platím, tak v čem je problém?“

Spider se zasmál.

„Tvoje bejvalka mi ho včera v noci vykouřila.“

Snažil se, aby to znělo fakt drsně. Nejspíš moc koukal na akční filmy.

„Tak to gratuluji, protože mojí bejvalce je padesát a je tlustší než tahle tramvaj. Proto je to taky bejvalka.“

Zachrčel a na chvíli ztuhl, jak se snažil vymyslet nějakou hlášku, kterou by mě setřel. Ta s úsporami ho ale nejspíš stála všechnu invenci na pět let dopředu, a ani tak nebyla moc dobrá.

Zatnul zuby a skočil ke mně. Jeho let byl ale o něco delší, než předpokládal, protože v tu chvíli se z útrob Pražské interkontinentální banky ozvala exploze a celé okolí zahltil prach a střepy.

*   *   *

Mou maličkost naštěstí kryla převrácená tramvaj. Teplý vzduch mi tak jenom ovanul tvář a do očí nafoukal něco prachu. Vyhrkly mi slzy, ale tyč jsem stále pevně svíral v rukou a sledoval, kam pavouček odletěl.

*   *   *

Sbíral se asi deset metrů ode mě. Vypadal pěkně potlučeně a hlavně naštvaně.

„Teď nebo nikdy,“ zašeptal jsem a rozběhl se proti Spiderovi.

*   *   *

Přiblížil jsem se k němu a zkusil mu tyč narvat přímo do úst nebo do oka. Výboj na těle se ukázal jako příliš slabý na to, aby ho ochromil na déle než pár sekund, potřeboval jsem se proto dostat k jeho měkkým tkáním uvnitř těla. Vedla k nim jenom jedna cesta.

„Vznnnk!“

P-90 narazilo na jednu z jeho končetin, kterou se Spider kryl. Podle zvuku v nich bylo něco kovového. Nejspíš bioocel.

Byl jsem čím dál zmatenější a naštvanější. Když jsem ho pronásledoval z Prahy na východ, byl Spider druhořadý vylepšený padouch. Internetovému zpravodajství nestál ani za článek v krimi rubrice v průběhu okurkové sezony, a teď má tělo vylepše­né tak, že na to nejspíš padl roční rozpočet Slovenska. Jasně, po té události v Košicích už Slovensko nebylo to, co za starých dobrých časů před čtyřicátým rokem, ale furt tam žilo pár milionů lidí. A taky nějací Slováci.

„Vznnnk! Vznnnk! Vznnnk!“

Končetiny narážely na P-90. Ruce mě brněly z otřesů, takže jsem se snažil spíš uhýbat než se bránit elektrickou tyčí. Navíc jsem se bál, že to      P-90 nevydrží. Přece jenom, nebylo určeno ke hraní si na mušketýry.

*   *   *

Končetiny se kolem mě míhaly jako lopatky větrného mlýna. Chvíli trhaly asfalt, chvíli ničily stojící auta, mezi kterými jsem se snažil kličkovat. Ustupoval jsem ke Slavii a celou dobu doufal, že mi můj protivník nabídne nějakou šanci ho dostat.

Stalo se to pod širokými okny kavárny. Proběhl jsem okolo zelené Škody Jiskra, která zastavila těsně za tím japonským bourákem, co ho před rokem zakázali dovážet kvůli nadlimitní spotřebě biopaliva, a získal tak slušný náskok. Spider mezerou neproběhl a přeskočit auta bylo nejspíš pod jeho úroveň. Pod každé z nich vsunul pár končetin a odhodil je dva metry v dál. Auta se skřípotem, vrzáním a tříštěním rozbitého skla narazila na zeď kavárny a sesula se na chodník. Využil jsem chvíle jeho soustředění se na demolici a bodl směrem k ústům.

Spider na poslední chvíli jen o pár centimetrů uhnul. Stáhl jsem P-90 zpátky, ale ten parchant už stál u mě. Praštil mě tou částí končetiny, která nebyla ocelová a ostře nabroušená, do břicha. Prohnul jsem se, ale tyč jsem nepustil. Držel jsem ji, i když mě pevně chytl kolem pasu a provedl se mnou to samé, co s automobily. Já jsem ale letěl o něco dál, výš a rychleji.

Jsem prostě dobrej.

*   *   *

Okno kavárny náraz nevydrželo a já proletěl skrz.

A pak že se sem hned tak nevrátím!

*   *   *

Na chvíli jsem omdlel. Probral jsem se na stole. Stěží jsem popadal dech a viděl rozmazaně. Ruce jsem měl pořezané do krve.

„Pane?“ oslovil mě číšník, kterého jsem tak vypekl s dýškem. Navzdory tomu, že mu hosté restaurace před pár minutami utekli v panice někam do bezpečí, nejspíš pod ochranu podzemních toalet, vypadal, že pokud si něco neobjednám, nejspíš mě vyhodí zpátky na ulici. Nechtěl jsem ho zklamat.

„Rakvičku. Bez šlehačky,“ vydechl jsem. Nic příhodnějšího mě nenapadlo. Spider totiž lezl dovnitř za mnou.

*   *   *

Rozhlédl jsem se v panice po místnosti. P-90 se válelo pod oknem a jediné věci, co jsem na stole našel, byly kávové lžičky a sáčky se třtinovým cukrem. Vzal jsem si lžičku.

Číšník, kterému konečně došlo, co se děje, vzal roha.

I když kdo ví, možná šel fakt pro tu rakvičku.

*   *   *

„Jsem Rudý mstitel a tobě se pomstím za všechna příkoří, která jsi mi způsobil,“ řekl Spider hlasem tak patetickým, že by hned mohl na kongres trans­gender politiků.

Výhružně jsem na něj namířil lžičku.

„Jaký příkoří? Vykrádal jsi banky, tak jsem tě chtěl zatknout, ty idiote,“ odvětil jsem a Spider se trochu zamračil. Pro jeho logiku šlo o příliš ošemetnou situaci.

„Jsem Rudý mstitel,“ řekl, jako by k tomu chtěl ještě něco dodat, ale pak se na mě prostě vrhl.

*   *   *

Ostrá část jeho pravé přední končetiny se zasekla do stolu a projela jím hladce jako nůž pudinkem. Vyšvihl jsem se na nohy a přeskočil jej. Krátce nato se stůl rozseknutý vedví rozpadl a skácel k zemi. Drapl jsem kopí do ruky a v setině sekundy mi došlo, že k měkkým tkáním Spiderova těla vede víc než jedna cesta. Vzhledem k tomu, že při transformaci do celé své krásy se z toho parchanta stal kromě hnusáckého bioocelového pavouka i nudista, mohl jsem také dobře zamířit.

Zvuk, který vydalo P-90 razící si nemilosrdně ces­ tu do útrob superpadoucha, raději popisovat nebudu. Nejhorší bylo, že prvních pár centimetrů se vůbec nic nedělo. Tlačil jsem kopí hlouběji a hlouběji a modlil se, aby fungovalo, aby se během bitky se Spiderem neporouchalo nebo kompletně nevybilo, protože jestli ano, je po mně. A vzhledem k tomu, co jsem mu právě provedl, mě čeká hodně dlouhá, hodně bolestivá a zatraceně nedůstojná smrt.

*   *   *

„Ááááá!“ řval Spider, jak se kopí nořilo hlouběji a hlouběji. Zkusil se otočit, ale já se pevně držel P-90 a postupoval podél místnosti tak, abych pořád zůstával za ním. Pak z jeho těla konečně vyskočilo několik výbojů. Spider se začal cukat tak zběsile, že jsem tyč už nedokázal udržet. Nebylo to ale potřeba. Končetiny ho přestaly poslouchat, stejně jako všechny svaly, a složil se na zem. Zároveň s tím se začal nekontrolovaně transformovat zpátky v člověka. Byl to strašný pohled. Zvlášť s tím sto padesát centimetrů dlouhým kopím, které se nad ním tyčilo jako britská vlajka nad Mount Everestem. Já byl sir Hillary a Spider moje Čomolungma.

*   *   *

Opřel jsem se vyčerpaně o stěnu a zhluboka se snažil dýchat. Cítil jsem, jak mé tělo jede na záložní baterie. Kdybych neměl základní sadu vylepšovacích bionických implantátů, už bych tady dávno nebyl. Další důvod, proč se běžní policajti k OBVT hlásí. Mají doživotní výjimku ze zákona o nemedicínském genetickém a kybernetickém vylepšování. Lovci jsou jediní lidé v celé unii, kteří mohou být legálně vylepšeni z jiných než medicínských důvodů. Ne moc, rozhodně ne na úrovni těch parchantů, proti kterým bojujeme, ale pořád můžeme dělat takové kousky jako penetrovat někoho, jako je Spider, a přežít to.

*   *   *

Zkontroloval jsem toho bastarda, ale ani se nehnul. Tělem mu pořád probíhal slabý elektrický výboj a on se jenom tak nevinně cukal. Z úst mu tekly sliny a něco vytékalo i z dalších otvorů. Je jasné, že rozhodně budu chtít z výstrojáku nové P-90.

I jako člověk vypadal odporně. Měl vypoulené břicho, ve kterém se skrývala zásoba biooceli a různé posilovací implantáty, aby svou transformaci vůbec přežil.

„Húá, húá, húá!“ uslyšel jsem konečně zdálky ten milovaný zvuk policejních sirén. Chytl jsem Spidera za nohy a vytáhl ho ven z kavárny. Přitom jsem si dal zatraceně záležet na tom, abych ho vzal přes všechny schody, které jsme cestou potkali, a hlava mu na nich pěkně bouchala. Ani to jej ale neprobralo.

*   *   *

První policejní auto se objevilo za půl minuty. Vyskočili z něj čtyři chlapi v neprůstřelných vestách a vypadali, že mě chtějí zatknout. Po chvíli napjatého vysvětlování jim došlo, že patřím mezi ně, tak jsem jim svěřil Spidera.

„Tu pé devadesátku z něj nevytahujte a vemte ho rovnou do Bažiny, že se starší inspektor Petr Mlejnek nechá poroučet.“

Zasalutoval jsem jim a vydal se k Pražské interkontinentální.

*   *   *

Výbuch odhodil Vágnerovo tělo pár metrů od místa, kde zemřel. Setřel jsem mu z hlavy prach a vyndal pár drobných střepů, které se mu zabodly do tváře. Byl mrtvý. Po tom, co jej Spider skoro rozsekl vejpůl, neměl šanci. Sedl jsem si na zem, vzal jeho hlavu do dlaní a mlčel. Modlit jsem se neuměl a brečet, to mi nikdy nešlo.

*   *   *

„Inspektore?“

„Starší inspektore?“

Hlas patřil muži, kterému bych měl odpovědět, přesto jsem ho nechal ještě chvíli čekat.

„Komisaři?“ řekl jsem nakonec a pomalu vstal od parťákovy mrtvoly.

„Rád bych slyšel vaše hlášení, protože tenhle bordel, to je skoro jako po mírový konferenci v šíitský čtvrti. Tam jsme ale na výbuchy a mrtvoly zvyklí,“ navzdory slovům, která vypouštěl z úst, prozrazoval tón jeho hlasu, že není naštvaný přímo na mě, ale tak nějak všeobecně. To se ale mohlo brzo změnit.

Postavil jsem se do něčeho, co by se s přimhouřeným okem dalo identifikovat jako „pozor“.

„Sledovali jsme muže, který nám před dvěma lety uprchl. Vylepšený parchant. Vedli jsme ho pod krycím názvem Spider. Civilním jménem Václav Krušak. Neměl být příliš nebezpečný, ale za tu dobu, co se nacházel mimo Prahu, se dost změnil. Někdo na něm zatraceně dobře zapracoval. Měl i nějaké společníky. Zatímco jsme se s ním potýkali, odpálili trhaviny v bance. Ještě ale nevím proč, ani jestli něco ukradli.“

Vladimír Kára mě poslouchal se svým typickým neproniknutelným výrazem. Ten chlap velel pražské jednotce OBVT skoro deset let, ale zatím nikdo z jeho podřízených nepřišel na způsob, jak se mu dostat do hlavy. V tuhle chvíli mohl klidně plánovat, že mě dá na místě zastřelit, stejně jako si v duchu broukat dětskou písničku a myslet přitom na štěňátka.

„Podcenili jste situaci. O tom chlapovi jste nic nevěděli a šli jste na něho jenom tři,“ řekl nakonec.

Teď jsem nasadil neproniknutelný výraz já. Rychle se ale změnil v pěkně vzteklý.

„To není pravda. Měl jsem tu v záloze pět odstřelovačů pod vedením poručice Svobodové a žádal jsem o sedmičlennou jednotku speciálů, kteří se tu měli pohybovat v utajení okolo banky. Dával jsem to do pátečního hlášení s nejvyšší prioritou.“

Komisař lehce nahnul hlavu doprava nahoru a přitom pokrčil nos v hlasitém a hlubokém nádechu. Tohle nevypadalo dobře.

Vytáhl z kapsy čtvereček tabletu a rozložil ho na velikost dvacetkrát třicet. Chvíli běhal hbitými prsty po povrchu tabletu a pak mi jej strčil před obličej.

„Tady je vaše páteční hlášení v informačním systému OBVT a této operaci je přiřazena nejnižší priorita s tím, že se jí účastníte jen vy, Vágner a Svobodová a k dispozici máte jen dva muže ze sledovačky.“

Zíral jsem na své hlášení, jako bych právě viděl anděla Apokalypsy, kterak troubí na trumpetu Hello Dolly. Mělo všechny náležitosti, můj elektronický podpis i čas seděly, ale já jsem byl zatraceně přesvědčený o tom, že moje rozkazy vypadaly přesně tak, jak jsem je komisaři popsal.

„Něco je špatně, šéfe, někdo to musel změnit. Nějaká chyba v systému. Spider byl sráč, ale ani tak bych na něj nikdy nešel jenom ve dvou, ten chlap byl vždycky nevyzpytatelný…“

Vlastně už ani nevím, co všechno jsem říkal. Šly na mě mdloby. Tohle byl kardinální průšvih a ve mně začal hlodat malý červík pochybností, jestli jsem to náhodou opravdu nepodělal já. Ale zatraceně, byl jsem si tak jistý.

Tak jistý…

*   *   *

„Nechte mě alespoň vyslechnout toho zmetka v Bažině. Zjistím, co se tu vlastně stalo a kdo s ním spolupracoval,“ řekl jsem nakonec a snažil se, aby to neznělo jako kníkavá prosba poškoláka, co chce vrátit prak před koncem roku, ale rozhodný hlas drsného policisty.

Komisař zakroutil hlavou.

„V tuhle chvíli si beru nad případem toho vašeho Spidera osobní dozor. Vy jste postaven mimo službu, dokud se vaše selhání nevyšetří,“ řekl rozhodným hlasem a pak trochu jiným, jakoby vyčítavým tónem dodal: „Takovou hloupou chybu bych čekal od kohokoliv, ale ne od vás, starší inspektore, ne od vás.“

*   *   *

Na to už jsem neměl co říct. Prostě jsem zmlkl, naposledy se podíval na Vágnera a odešel. Klidným šouravým krokem pryč. Proplétal jsem se mezi policisty, kterých se tu najednou nacházelo víc než potkanů v pákistánské restauraci.

„Kde jste, zatraceně, byli, když jsem vás potřeboval?“ mumlal jsem si vztekle, ale s každým dalším krokem mi bylo víc a víc ouzko. Mířil jsem do Národního divadla a byl si stoprocentně jistý, že mě tam čeká něco mnohem horšího než baletní provedení Mein Kampf, které bylo stejně kontroverzní jako nudné. (Zkoušel jsem na tenhle kulturní zážitek sbalit jednu advokátku, ale usnuli jsme u toho oba.)

Na vrátného jsem zamával svým služebním průkazem a vyrazil k nejbližšímu výtahu. Zmáčkl jsem nejvyšší patro a pak po schodech vyšel ke dveřím na půdu. Zůstaly odemčené. Žebřík na střechu stál u otevřeného okna. Prohlédl jsem si jej a vyšplhal nahoru.

*   *   *

Uviděl jsem ji už zdálky. Alena si vybrala nejlepší místo, které se na střeše divadla dalo najít. Poskytovalo dokonalý rozhled a zároveň ji skrývalo pohledům zespodu i z okolních střech a oken nejvyšších pater. Ležela tam. Bez hlavy. Ta se válela kousek od jejího těla v kaluži krve.

Vzal jsem do ruky její odstřelovačku, která ležela opodál. Optika sloužila kromě zaměřování i k nahrávání všeho, co její majitel sledoval. Vyjmul jsem ji z pouzdra a schoval do kapsy. Teprve pak jsem na mobilním náramku vyťukal akutní číslo OBVT a slečnu na ústředně informoval, že i druhý člen mého týmu je mrtvý.

Více v knize LOVCI (František Kotleta), Epocha, červenec 2015

Autor: František Kotleta
Vydavateľ: Epocha
Počet strán: 304
Prevedenie: paperback

Kniha vyšla v edícii Fantastická Epocha. Pre viac informácii o diele navštívte webovú stránku vydavateľstva Epocha, kde si knihu môžete zakúpiť so zľavou alebo pre viac informácii, či už o tomto diele alebo o ďalších, ktoré ešte len vyjdu navštívte aj ich stránku na facebooku.