Poslednou novinkou edície Pevnost v roku 2015 je 97. zväzok, ďalší dystopický román nesúci názov Hra o nežádoucí. Za tento príbeh je zodpovedný Zdeněk Řehák, český autor, ktorý sa čitateľom predstavil v roku 2011 svojím dielom Štvanice, za ktoré obdržal cenu Trifid od vydavateľstva Triton. Celý dej predstavuje myšlienku neurčitej budúcnosti, kde všetci žije na miesto zvanom Mesto. Za jeho hranice sa však nevydá ani ten najodvážnejší, kvôli útoku záhadných "Tamtých". Toto Mesto je však ovládané hrou, ktorej pravidlá pozná len malé množstvo vyvolených. Čo sa však stane s týmto miesto, keď jeho ulice začnú "napĺňať" prípady brutálnych vrážd?
Anotácia:
Nikdo už neví, jak a proč Hra vznikla. Vlastně ani to, že vůbec existuje. Lidé ve Městě žijí svým obvyklým životem. Pracují, baví se, milují, rodí se a umírají. Jejich život však podléhá striktnímu řádu, jenž brání tomu, aby se kdokoliv stal NEŽÁDOUCÍM. Každodenní rutinu ale naruší série brutálních vražd spjatých s temným tajemstvím. Mimořádný milostný příběh dvou mladých lidí, umocněný touhou vymanit se z krutého systému, povede ve svém důsledku k pochopení vzniku Hry a následnému odhalení vraha. Román v sobě spojuje nejen to nejlepší ze sci-fi, ale i z lékařských thrillerů.
UKÁZKA Z KNIHY HRA O NEŽÁDOUCÍ (Zdeněk Řehák)
Prolog
Když umíral starý Jarri Keikonen, útočili Tamti, ale on už poplašné sirény neslyšel. Zato se mu
zřetelně vybavila mrazivá vůně zasněžených lesů tam doma, na severu. Vybavil se mu svistot
větru, co prohání sypký sníh, a vybavilo se mu brebentění potůčku pod lávkou, kde zamrzal
jen v těch největších mrazech. To všechno viděl před sebou tak jasně, jako by tam byl. To
všechno viděl a současně mu stydly prsty u nohou a prsty na rukou.
A nos.
KDYŽ U NÁS MRZNE, MÁM VŽDYCKY STUDENÝ NOS, RUCE A PRSTY U NOHOU, usmál se Jarri
Keikonen a maličký Zachariáš Adam se zeptal matky:
„Proč se směje dědeček, mami?“
„Protože je šťastný, Adame.“
„A proč je šťastný?“
„Protože pracoval vždy Naplno a s Maximálním úsilím, Zachariáši Adame,“ řekl otec
Zachariáš Keikonen a otřel dědu Keikonenovi pot z čela. Víc udělat nemohl, i když byl lékař.
„Sníh,“ zamumlal děd Keikonen a už nevěděl nic o tom, co se děje v okolí. Už byl sám se
skučením větru, s tím sílícím mrazem a sněhem, který padal shůry a studil za krkem. A proč?
Protože si jako vždycky zapomněl zapnout košili. A proč? Protože mu u krku chyběl knoflíček.
ZATRACENÝ KNOFLÍČEK. JAK TO, ŽE JEJ GERTA NEPŘIŠILA?
„Sníh,“ řekl ještě jednou, zřetelně a procítěně a pak už neřekl nic.
„Co je to sníh, mami?“ Zeptal se malý Zachariáš Adam.
„To je něco, co se dědovi zdálo, synku,“ řekl táta Zachariáš Keikonen a chytil maminku Martu
Keikonen za ruku. A maličký Zachariáš Adam si navždycky zasunul do paměti to podivné
slovo SNÍH.
A taky to, jak otec plakal. Protože maličký Adam svého otce dosud ještě nikdy plakat neviděl.
KNIHA I: POPRAVA NEVINNÉHO
Tuhle noc poplašné sirény probudily Zachariáše Adama celkem čtyřikrát. Jejich postupně
stoupající odporně jektavý tón signalizoval začátek útoku Tamtěch, zhruba hodinu poté se
tentýž tón kvílivě snesl z výšin dolů, postupně slábl do ztracena, čímž oznámil Městu konec
stavu ohrožení. První signál znamenal pro všechny obyvatele Města povinnost zablokovat
vstup do svých bytových buněk či rodinných bytů a pro Ochranu Města to byl povel k
rychlému zaujetí bojového postavení na červené linii. Druhý signál znamenal pro každého
jedince povinnost oznámit centrále přes osobní identit bezkontaktní stav, nedošlo-li ke
kontaktu s útočníky, a pro Ochranu Města pohov.
Tuto noc tedy Adam dvakrát zablokoval a dvakrát odblokoval vstup do své bytové buňky
a následně dvakrát vyslal signál centrále. Ochrana se ovšem proběhla čtyřikrát. Tam, zpět,
tam a zase zpět. V plné zbroji dosti značný fyzický výkon. Od doby, kdy zemřel děd Keikonen,
bylo těch útoků bezpočetně, ale nikdy nebyly tak časté jako v poslední době. Nikdy nebyly
dvakrát za sebou za jedinou noc. Parchanti. Jak asi vypadají, pomyslel si Zachariáš Adam a
vybavil se mu obrovský vyschlý dráp vystavený ve vitríně v Síni slávy, jediný prokazatelný
úspěch statečné Ochrany Města. Do hajzlu s bestiemi. I se sirénami.
Zachariáš Adam opět usnul a k ránu se mu zdálo o San-li a o nich. Chránil ji svým tělem a
oháněl se proti nim velkým kontaktním obuškem. Oni na oplátku pištěli a snažili se ho
zasáhnout těmi ostrými drápy mohutných předních pracek. Jak se tak po Adamovi
natahovali, měli anonymní, prázdné, temné tváře, z nichž hladově svítily žluté duhovky se
středovými černými úzkými zornicemi.
Když zazněl bzučák centrálního buzení, cítil se Adam strašlivě unavený a bezděky se mu
vybavila rána jeho dětství, kdy ještě bydlel v rodinném bytě společně s rodiči a kdy nechtěl
vstávat. Tenkrát jej matka Marta Keikonen tahala z postele do chladu a zlobila jej:
„Vstávej, Adame Zachariáši!“
V tu chvíli myslel, že nemá matku rád, že nemá rád ráno, chlad a zvuky z okolí. Vztekal se,
a seč mu síly stačily, zavrtával se do hlubin vyhřátého spacího vaku, zatímco jej v něm matka
lovila a píchala do něj prstem. Křičívali u toho z plna hrdla a smáli se, a když jej matka
konečně vydolovala ven a přivinula jej do svého měkkého a horkého náručí, byl malý Adam
připravený prožít den podle pravidel, tedy
NAPLNO
a
S MAXIMÁLNÍM ÚSILÍM.
Jenže to už je strašně dávno, dvaadvacet let od samého počátku. Ted už Adama několik let
ráno nebudí matka, ale centrální buzení. Hned po jeho zvuku se začínají celé koleje hýbat,
kolem dokola se všichni protahují, prdí, zívají a při tom naráží do tenkých přepážek osobních
buněk, což při rozměrech dva metry deset krát sto dvacet krát sto padesát centimetrů ani
jinak nejde. Už aby Městská rada vzala na vědomí žádost, kterou jsme společně se San-Li
nedávno podali, napadlo Adama. Je na čase, aby Rada schválila její zplnoletění. Pak budou
konečně moci mít potomka a Město jim přidělí krásný společný rodinný byt s toaletou,
sprchovým koutem a všemi náležitostmi, které k němu patří. Vlastně je to chytře vymyšleno.
Někteří jedinci jsou ochotni v zájmu získání rodinného bytu udělat vše, dokonce se i starat o
něco tak náročného, jako je dítě. Adam se vysoukal ze spacího vaku, rozevřel jej, aby
vyvětral, z bočního věšáku sejmul pracovní kombinézu bleděmodré barvy Fakulty
všeobecného lékařství a zručně si ji vsedě natáhl. Pak rozevřel vstup do buňky, vysoukal se z
ní nohama napřed, zachytil se po paměti generacemi dlaní vyhlazené vodící tyče a sjel po ní
tři metry dolů, kde pružně došlápl na podlahu spojovací chodby.
Zaznamenal, že se ze sousedních buněk škrábou další svobodní spolubydlící, ale nezdržoval
se jejich sledováním, protože každé zbytečné prodlení pak znamenalo větší tlačenici při ranní
hygieně.
Adam hbitě vyrazil ke společným toaletám. Snažil se nevnímat šťouchance od těch, kteří
běželi vedle něj, a všudypřítomný chlad, který mu působil nepříjemné mrazení mezi
lopatkami.
Na dráze už čekal člen Městské rady a tělocvičný expert Throng. Měl na sobě své oblíbené
rudé triko s velikou bílou jedenáctkou na zádech a o tón světlejší spodky s černými lampasy
po stranách. Ve středovém pruhu mezi nimi se třpytily nespočetné stříbrné flitry a jejich
třpyt zdůrazňoval sebemenší pohyb jeho svalnatých nohou. S píšťalkou mezi zuby a s
bezvýrazným obličejem vydával příchozím počítače kol a zaznamenával si každého, koho
vpustil na dráhu, do svého černého elektronického zápisníku. Adam si zavěsil počítač na krk,
zařadil se do skupinky vedené Wiliemsem z údržby a celkem snadno s ní udržel krok. Všiml si,
že všichni kolem něj mají šedivé obličeje z nevyspání. A taky si všiml, že když běželi kolem
Thronga, Wiliems vždy vycenil zuby a nakrabatil čelo, aby Throng viděl, že on, Wiliems, běží
NAPLNO
a
S MAXIMÁLNÍM ÚSILÍM.
Adam se tím bavil, dokud neuviděl Arantxu. Běžela vzpřímená a pod tenkým cvičebním
úborem jí nádherně pružila její nedostižně veliká ňadra se zřetelnými hrboly chladem
ztopořených bradavek. Úchvatnost toho poprsí se obecně vysvětlovala nejspíš dědičností,
neboť matka Arantxy byla vybavena do života podobně, a hned potom těhotenstvím, což
byla práce údržbáře Wiliemse, patrně jediná, u které se nehandrkoval o termín provedení.
Hned za Arantxou běžela drobnými, ale pružnými kroky San-li. Když Adam zaregistroval její
útlou prdelku, zašimralo jej v zátylí a ňadra Arantxy byla zapomenuta. Bezděčně přidal. Pak si
uvědomil, že má před sebou ještě tři minuty běhu, jenže na zpomalení už bylo pozdě. Toho
by si Throng určitě všiml a následovaly by dotazy na téma: Proč jsi zpomalil. A pak možná i
celkové vyšetření u otce Zachariáše Keikonena, záležitost otravná až hrůza. Zaťal zuby a v
závěru předstihl skupinu vedenou Wiliemsem o celé jedno kolo. I tak však byl dnes podle
počítače o dvě kola pozadu za svým osobním průměrem. To ta noc a Tamti, uvědomil si se
značnou rozmrzelostí, když předával data z povinné ranní dvacetiminutovky centrálnímu
počítači sportovního areálu.
Počkal na odevzdávku San-Li a díval se, jak se k němu blíží. Měla teple hnědé zářící oči a
mírný, něžný úsměv s maličkým důlkem v levé tváři. Potlačil v sobě touhu se jí vrhnout vstříc
a přitom si uvědomil, jak se v poslední době jeho cit k ní stále zvětšuje. Když k němu
přistoupila, objal ji kolem ramen a políbili se.
„Jdeš se mnou do bazénu?“ Zeptal se Adam a lehce jí přejel dlaní po útlých zádech.
„Dnes ne, Adame. Dnes mám naspěch. Dnes přijde na exkurzi tvoje matka s dětmi z
mateřinky. Chci být v Zahradě co nejdříve, abych se mohla připravit,“ řekla s úsměvem.
„Já půjdu jako vždycky. Bez plavání nepovažuji den za řádně zahájený,“ řekl Adam a přesunul
dlaň ze zad na důvěrně známý zadeček. Byl pružný, kupodivu chladný a zdálo se, že přibyl na
objemu. Potěšitelná informace tak časně z rána, pomyslel si.
„Uvidíme se?“
„Chceš?“
„Já chci vždycky.“
„Po práci?“
„Ne. Hned,“ řekl Adam a pevně San-li obejmul. Tak jak stála, sahala mu temenem přesně pod
bradu.
„Pusť, Adame. Udusíš mě,“ smála se.
„Tak ať,“ řekl Adam a ještě pár sekund počkal, než uvolnil sevření svých svalnatých paží.
Chvíli stáli naproti sobě a obdivně se pozorovali.
„U Jezera jako obvykle,“ řekla a rychle jej políbila na rozloučenou.
Díval se za ní, na její kroužící boky, drobný a ladný krok, dokud nezmizela v zákrutě spojovací
chodby.
Otevřeným vstupem vklouzl do plaveckého areálu. V kabině pro sektor Modrá se vysvlékl,
dal své věci do igelitového pytle se svou jmenovkou a pověsil jej na volný věšák. Pak po
pružící a perforované podlaze přešel k bazénu.
Voda byla krásně čistá a měla barvu modravého dna. Adam se kolem sebe rozhlédl. Byl zde
zatím sám. Přesně tak, jak to měl ráno nejraději. Vystoupil na blok, odrazil se a šipkou skočil
do vody. Měla přesně očekávanou teplotu, která tajila dech. Jen při prvním kontaktu se zdála
být cítit o poznání víc chlorem, než bylo obvyklé. Možná, že se mi to jenom zdá, pomyslel si
Adam, když začal brázdit bazén mohutnými tempy z jednoho konce na druhý. Brzy zapomněl
na vše. Na chlor. Na San-Li, kterou byl před chvílí plný. Protože když se dělá něco
NAPLNO
a
S MAXIMÁLNÍM ÚSILÍM,
není v hlavě místo na nic jiného. A to je dobře. To blahodárně odstraňuje Stres, jednoho
z největších nepřátel lidstva.
Na doktora medicíny a člena Městské rady Zachariáše Kekonena se centrální buzení
nevztahovalo. Jeho osobní čas byl spočítán dle tělesných biorytmů, takže se probouzel
pravidelně sám, prakticky přesně se signálem osobního času. Jako každé ráno rázně roztrhl
svorky spacího vaku, několikrát se zhluboka nadechl, aby prokysličil tkáně, protáhl se na
pravém, pak levém boku tak, aby uvolnil spánkem zablokované obratle a žebra, vysoukal se
ze spacího vaku a svižným krokem vstoupil do toalety, kde nejdříve uvolnil svou tělesnou
vodu a potom v malém tělocvičném koutě se dal do krátkého, ale intenzivního cvičení svého
svalnatého a dobře vyvinutého těla. Celou ranní akci zahájil jednadvacetkrát opakovanými
sériemi cviků z cyklu Pěti Tibeťanů, pokračoval malou sestavou na hrazdě a na závěr se
posadil na bicykl a se zátěží sto čtyřiceti watů šlapal intenzivním tempem patnáct minut,
přičemž na displeji mu přístroj servíroval klíčové hodnoty informující o aktuálním stavu jeho
organismu. Jeho čtyřicetileté tělo vykazovalo dle těchto hodnot fyzické stáří o deset let
menší. Doktor Keikonen to kvitoval s vnitřním zadostiučiněním. Ukončil rozcvičku a vstoupil
pod masážní trysku ve sprchovém koutě. Jakmile spustil vodu a pocítil rozkoš z bijících
ledových provazců, pocítil zároveň i znatelně citelnější závan chlorovaného pachu vody. Byl
to sice jen závan, snad pouhá čichová domněnka, ale i to byla informace. Protože vždy je
třeba být ve střehu, neboť stále existuje možnost
NEDBALOSTI
a ještě horší možnost
PORUCHY S NÁSLEDNÝM OHROŽENÍM INFEKCÍ.
A to by byl průšvih.
Doktor Keikonen pohlédl na biologickou signalizační doutnavku vedle sprchy. Svítila bledým,
uklidňujícím zelenkavým svitem, informujícím pozorovatele, že vše je v naprostém pořádku.
Jenže podobně uklidňujícím způsobem už potřetí v tomto měsíci zněly v noci sirény
signalizující začátek i konec útoků Tamtěch. Příliš mnoho uklidňujících informací najednou v
poslední době. O důvod víc je probrat v dnešní Radě.
Osušil se pod proudem horkého vzduchu a vrátil se zpět do místnosti. Obešel své lůžko
a naklonil se nad lůžkem své ženy Marty. Té ženy, která porodila a vychovala Zachariáše
Adama a předala mu některé ze svých vlastností takovým způsobem, až měl Keikonen někdy
pocit, že je Marta první ženou ve městě, které se podařilo obelstít genetiku. Ležela nyní
naznak, v bledém obličeji pootevřené rty a tichounce oddechovala. Po jednadvaceti letech
soužití stále pěkná, stále žádoucí. V úsporném osvětlení se zdály její černé husté vlasy bez
jediné stříbrné nitky, což je u čtyřicetileté ženy, která vychovala dítě, malý zázrak, pokud si
vlasy nebarví, pochopitelně. A Zachariáš si byl jistý, že tuhle kosmetickou úpravu jí holička
Karrin nedělá, a pocítil nad tím kdesi uvnitř dětinskou pýchu a současně objevil ve svých
tříslech zárodek žádostivosti. Pohladil svou ženu po vlasech, sjel dolů po šíji a vsunul dlaň do
vyhřátého tepla vaku. Nahmatal její plné ňadro a vzal je jemně do dlaně. Ještě nedávno by na
tohle velmi živě reagovala. Stačilo pak ruku vsunout na pevný bok a důvěrně známé břicho
a den se od rána vybarvil do krásna. V poslední době však tomu tak z neznámých příčin
nebylo. Poslední dobou jevila Marta zjevné známky nechutě a nezájmu a nebyla schopna ani
ochotna to vysvětlit. Zčista jasna ji přestalo milování bavit. Ani teď tomu nebylo jinak.
Maličko pootevřela víčka, nuceně se koutkem úst usmála, pohladila Zachariášovu dlaň a
překulila se na bok, zády k němu.
Pocítil nad tím silnou rozmrzelost, skoro tak silnou jako byla jeho probouzející se žádostivost,
kterou teď musel silou vůle potlačit, čímž pochopitelně provokoval STRES. Zachariáš
Keikonen jemně, ale rozhodně, svou ruku vyprostil, stáhl ze stropního věšáku svou
bleděmodrou kombinézu, dost rychle si ji oblékl, upravil si po paměti své krátké vlasy a rázně
opustil byt.
Na chodbě musel čekat u přivolávače výtahu svého sektoru, přičemž podrážděně
zaregistroval, že signalizační světlo plošiny stále nesvítí, ačkoliv to údržbáři Wiliemsovi už
třikrát urgoval. S pomocí výtahu snadno zdolal dvě patra, která jej dělila od hlavní třídy
Modrá. Vlevo od východu sejmul ze stojanu svůj bicykl, nasedl na něj a po Modré vyrazil k
jídelně na snídani.
Město už kypělo životem. Po cestě potkal údržbářskou četu svištící na kolech směrem k
Jezeru, kde nejspíš při nočním útoku Tamtěch došlo k nějakému poškození signalizačních
soustav. V podchodu blízko křižovatky se Zelenou zaregistroval další nesvítící zdroj,
samozřejmě, jak jinak, opět sektor Wiliems, pomyslel si Keikonen a přesně věděl, co mu na
to Wiliems odpoví, a to sice, že svítidla řady Gé již dávno nejsou a předělat na Géčka cokoliv
jiného je krajně obtížné, v čemž jej, pochopitelně, podpoří předseda Johnson, neboť Wiliems
je jeho chráněncem. Ve chvíli, kdy Keikonen pomyslil na Johnsona, si uvědomil, že se mu
opět o stupeň zhoršila nálada, což není u člena Městské rady žádoucí, neboť ve špatné
náladě se zpravidla nečiní dobrá rozhodnutí.
Keikonen odstavil kolo do stojanu a vstoupil do poloprázdné jídelny. Ze zásobníku vyjmul
svou snídani a s nejvyšší možnou rozladěností si uvědomil, že na to, NA co měl chuť včera,
nemá ale vůbec chuť dnes. A pak si taky uvědomil, že je to nejspíš tím, že kamkoli se podívá,
vidí ženu, s horkou náručí, čekající, toužící, vstřícnou. To byl tedy hlavní důvod ranní
rozladěnosti, nenaplněná sexuální touha.
Uklidněn tímto zjištěním, které ovšem na daném problému v tuhle chvíli neřešilo nic, se
pustil Keikonen do snídaně. Při té příležitosti si umínil, že si na tohle téma co nejdříve s
Martou promluví, protože člen Městské rady se musí na sto procent zabývat aktuálními
úkoly a nemůže se rozptylovat myšlenkami na jakési tak snadno řešitelné tělesné záležitosti.
Když si to během snídaně náležitě ujasnil, měl pocit, že se mu nálada o poznání zlepšila.
Dojedl, vzal použité nádobí a odnesl je k centrální sběrně. Ze tří jídel k obědu si vybral dietu
číslo jedna, protože mu to po posledním centrálním vyšetření Makarov doporučil. Stiskl tedy
na objednávce jedničku, což byla ryba, a s odevzdaností si uvědomil, že na rybu nemá ani
v nejmenším chuť. Těsně vedle něj si bez sebemenšího zaváhání objednával strážce Síně
Gurr. Prováděl úkony naprosto soustředěně, uvážlivě, s jistou gurmánsko-vědeckou rozkoší
a Keikonen si bezděky připomenul, že to byl právě Gurr, který kdysi dávno připravil Martu
o panenství. Jakkoliv to byla událost stará a dříve v něm vyvolávala spíše úsměv, pokud na to
v řídkých případech přišla řeč, pocítil nyní ke Gurrovi těžko racionálně vysvětlitelnou, ale také
těžko zvladatelnou averzi, takže se od něj raději odvrátil. Ocitl se tváří v tvář rozesmátému
Kutalkulúbovi a uvědomil si, že Kutalkulúba patří mezi lidi, které i po ránu rád střetává.
„Naplno, Kuto.“
„S em-ú, Zachariáši. Vidím, že nejsi sám, kdo po dnešní rušné noci je vyspinkán ne zcela do
růžova, což by mohl být koneckonců docela dobrý důvod ke kolektivnímu zamyšlení. Jdeš do
zasedačky?“
Zachariáš přikývl a všichni tři představitelé města vyšli z jídelny. Na protější straně třídy
nastoupili do výtahu, který je vynesl do druhého patra. Na konci spojovací chodby svítilo bílé
světlo zasedacího sálu. Před vstupem se právě upravovala inženýrka Blanchardtová. Trvalo jí
více než rok, než se vzpamatovala ze smrti svého muže. Ještě nedávno na sebe příliš nedbala
a po ránu mívala zarudlé oči, teď už to bylo jiné. Když zpozorovala přicházející trojici, usmála
se na ně rty ozdobenými leskem. Ve vstupu jí dal Keikonen galantně přednost a ona kolem
něj proplula s ladností jezerního člunku. Nechala za sebou brázdu zvlněného vzduchu
příjemně kořeněnou vůni ženského pižma. Zachariášovi se bezděky rozšířilo chřípí a
Kutalkulúba se vědoucně zachechtal.
„Když jí řekneš, tak ti dá,“ řekl tiše.
Blanchardtová musela něco zaslechnout, protože se otočila a zpříma pohlédla Keikonenovi
do očí. Její byly hnědé, teplé, obklopené sítí drobných vrásek, ale pořád ještě oči živé a
slibující. Keikonen tomu pohledu čelil slabou sekundu, ale pak zbaběle uhnul. Až jak dopadne
pohovor s Martou, pomyslel si zatvrzele.
Rozesadili se kolem U-stolu před obrazovkou Jumbotronu, každý na své místo a zahleděli se
na ukazatel centrálního času nad ovládacím panelem. Seděli ukázněně, tiše a čekali, tak jako
všechna rána. Po Keikonenově levici vedoucí Zahrady mohutný Kowalski, vedle něj
Eisenhardt, vedoucí dílen, zasmušilý strážce Síně Gurr, maličký Pereira z opravny obuvi,
tělocvikář Throng a naproti architekt Kutalkulúba, který právě něco smyslného šeptal do
ouška tiše se řehonící ekoložce inženýrce Blanchardtové.
Přesně se signálem označujícím osm hodin se rozevřel postranní vstup a objevil se předseda
Johnson.
Více v knize HRA O NEŽÁDOUCÍ
Autor: Zdeněk Řehák
Vydavateľ: Epocha
Počet strán: 208
Prevedenie: paperback
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára