Edíciu Pevnosť pozná snáď už každý priaznivec žánru scifi a fantasy. Od roku 2005 dáva možnosť, či už českým fantasy/scifi-literárnym špičkám, ale aj budúcim talentom vydať svoje diela. Čím to však všetko v roku 2005 začalo? Všetko toto odštartovala práve historická fantasy knihy Vlčice od Zdenka Žemličku o vlkodlačici Kroaně. Na túto knihu naviazal autor ďalšími tromi dvojzväzkovými pokračovaniami - Vlčice a Mandragora (Epocha 2008), Vlčice a děti noci (Epocha 2011) a Vlčice a staré plemeno (Epocha 2014). Nedávno vydavateľstvo Epocha znovu-vydalo túto knihu, Vlčice, s nádhernou obálkou.
Anotácia:
Území Čech a Moravy, počátek našeho letopočtu. V tomto prostoru a čase začíná temný a krvavý
život vlkodlačice Kroany. Na pozadí historických událostí kolem vzniku Marobudovy říše autor
vykresluje příběh zločinu a touhy po pomstě, příběh vzpoury proti silám osudu, příběh plný zvratů,
soubojů a bitev i pochmurných obrazů na hranici skutečnosti. Až se vám bude zdát, že víte, o čem to
je, nebuďte, si jistí. Bude to o něčem jiném. Až si začnete myslet, že máte jasno, nespoléhejte se na
to. Všechno je jinak.
Území Čech a Moravy, počátek našeho letopočtu. V tomto prostoru a čase začíná temný a krvavý
život vlkodlačice Kroany. Na pozadí historických událostí kolem vzniku Marobudovy říše autor
vykresluje příběh zločinu a touhy po pomstě, příběh vzpoury proti silám osudu, příběh plný zvratů,
soubojů a bitev i pochmurných obrazů na hranici skutečnosti. Až se vám bude zdát, že víte, o čem to
je, nebuďte, si jistí. Bude to o něčem jiném. Až si začnete myslet, že máte jasno, nespoléhejte se na
to. Všechno je jinak.
UKÁZKA
Z KNIHY VLČICE (Zdeněk Žemlička)
Stopa byla zřetelná a vedla po místech,
kde bylo dost sněhu anebo rozmoklá půda. Zvláštní bylo, že Kroana se očividně
nesnažila pronásledovatele setřást, avšak udržovala si náskok půl dne a
nedokázali se jí přiblížit.
„Hraje si s náma,“ vrčel si pod vousy
Unwan, po nezdařeném výstřelu celý vzteklý.
Ostatní mlčeli a mračili se. Ticho
krajiny bylo ubíjející. Sníh pořád tál. Obloha se zatáhla šedou slupkou nízkých
mraků a bylo špatně vidět. Teprv pozdě odpoledne se oblačný příkrov protrhal a
odhalil bledou oblohu vyšperkovanou kotoučem slunce. Stále pokračovali na
jihovýchod a stopa vedla proti proudu klikatícího se potoka, na nějž občas
naráželi. Rembert něco našel. Byl to kus březové kůry a na něm nějaké runy.
„Co je to?“ zavrčel Huggar. „Umí to
někdo přečíst? Já číst neumím.“
„Já,“ ozval se Eris. „Jsou to bójské
runy. Určitě to psala Kroana. No… je to varování. Prej se máme vrátit, sic
špatně skončíme… blablabla… seru na to, chci ji dostat, ať si čmárá, co chce.“
S opovržlivým výrazem odhodil kus kůry
do sněhu. Věděl, co tam stojí dál, avšak nikomu nic neřekl, ani Culanovi.
Kroana psala o Marobudově zradě, o plánu zabít Arminia. Jenže Eris nevěřil.
Nechtěl věřit, protože Wulfila, jenž padl u skály, byl jeho pobratim. A on
toužil po jediném: pomstít jeho smrt.
K večeru se napojili na zemskou stezku,
vedoucí na východ k Železným horám a na území Kvádů. Tady se ke Kroaniným
otiskům přidaly dvoje další. Velký kůň a ještě jeden menší kopytník.
„Co je to?“ zeptal se Huggar vpředu
jedoucího Gundicara. „Hříbě?“
„Ne. Osel.“
„Osel? Myslíš, že…“
„Jo. Myslím, že ten skřet a bojovník,
co sme je potkali, sou s ní sčuchnutý.“
„Třeba je to jen náhoda,“ namítl
Huggar.
„Depak. Podívej se a uč se stopovat.
Ten bílej kůň jel vlevo, vpravo ryzák. Koukni, na keři je chomáč rezatejch
chlupů. Je to tak. Bělouš, a podle kroku to je klisna, našlapuje víc na pravou
stranu, jako dyby tam nes větší váhu. To bejvá, dyž se jezdec nakloní. Takže
Kroana se nakláněla vpravo. A u toho ryzáka je to navopak, jezdec se kloní
nalevo. Co z toho plyne? Ty dva se k sobě tulili. Hele, tady její kobyla trochu
předjela ryzáka a váha je víc na zadních kopytech, protože Kroana byla s tím
chlapem tak zaklesnutá, že se zaklonila.“
„A já si dycky myslel, že ta ženská v
sobě nemá ani krapet vášně,“ ozval se Rembert.
„Ale má,“ zavrčel Huggar. „S mladým
králem Lugiů Tulgou si to rozdávala celou noc. Ne že by ho milovala, ale asi to
byl pěknej vodvaz. Dokud nám velela, neřek sem to, ale teď… Dokonce byla
chvíle, kdy to navrhla i mně.“
„Neříkej, žes ji vodmít,“ vyvalil oči
Gundicar.
„Představ si, že jo. A dobře sem
udělal. No, pak jsem měl zasejc slabou chvilku já… a zas nechtěla vona. Teď by
mě mrzelo, kdyby… hele serte na to.“
„Esli je vlkodlak, tak toho chlapa
zakousne a my najdeme jeho mrtvolu,“ dodal Eris jednu ze svých pověr.
„A dyž je to kikimora, tak ho vysaje,“
přisadil si Rembert.
„Zavřete už držky!“ okřikl je Hu-ggar.
„Máme na starosti důležitější věci. Takže sou tři, pokud se Gundicar neplete. Z
toho jeden skřet, ale vypadá pěkně nebezpečně.“
„Já sem slyšel, že lesní bytosti uměj
čarovat,“ řekl ustrašeně Ditmar. Toho s sebou Huggar bral nerad, neboť ho
považoval za zbabělce, ale to se netýkalo jeho bratra Wilhelma. Oba byli dobří
vrhači oštěpů a starší Wilhelm bez mladšího Ditmara neudělal ani krok. Vůdce
tenhle výrok odmítl brát vážně, pohrdlivě si odplivl a dal povel k jízdě. Byla
to první vážná chyba, kterou udělal. I zbabělci mívají občas pravdu.
Stalo se to večer, když slunce zapadlo,
ještě však nebyla tma. Ticho bylo přerušeno dusotem kopyt, který zněl, jakoby
přicházel z jiného světa. Z houštiny se vyřítila Kroana a hnala se k nim.
Nebyla dost blízko, a tak všichni lučištníci, Unwan, Hermann, Frederich i
Vitiza, stačili nasadit šípy a Kroanu provrtat všemi střelami. Ječeli radostí,
ale vzápětí se zhrozili, když bojovnice cválala dál, nyní za mrtvého ticha, a
před nimi se změnila v mlhavý přízrak, aby se poté rozplynula jako duch.
Válečníci stáli jako dřevění a civěli do prázdna. Chvíli vládl klid. Vitiza
najednou zachroptěl, rozhodil paže a překotil se vzad.
„Co blbneš?“ vyjekl Huggar.
Vitiza neblbnul. Jak dopadl na hřbet, z
hrudi mu vyjel krvavý hrot šípu s kusem masa na špičce. Ve vytřeštěných očích
lučištníka zůstal nechápavý výraz. Vypukl zmatek. Muži zuřivě kopali koně do
slabin, snažíce se je obrátit, ale zvířata se místo toho plašila, neboť z lesa
se ozvalo táhlé vlčí zavytí. Někteří zahlédli na cestě na okamžik ryzáka s
bělovlasým jezdcem, který mizel v bučině. Rembertův hnědák se vzepjal a shodil
svého pána do břečky, zatímco Guntramův vraník se točil na zadních nohou. Potom
vyrazil a hnal se tryskem do lesa, opouštěje ostatní.
„Zpátky!“ hulákal Huggar, leč Guntram
nebyl schopen koně zkrotit. Ten se řítil křovinami, jež šlehaly jezdce do
tváře, jako divý. Ve výmolu se mu podlomila noha a svalil se na zem. Guntram se
otřesen zvedal, když zaslechl dusot. Stihl se otočit a sáhnout po meči. Byl
dobrý šermíř, ale Kroana mu nedala šanci, aby to prokázal. Ve cvalu ho sekla
přes obličej, až sníh rudě zkropenatěl. Hlava mu poskočila dozadu a zvrátila se
v nepřirozeném úhlu, tělo se skulilo po svahu. Vraník se postavil na roztřesené
nohy a zděšeně uháněl pryč.
Vlkodlačice se na okamžik zarazila a
mlčky zírala na Guntrama, z něhož kvapem prchal život. Ruce se jí roztřásly.
Znala ho.
„Do háje. Ty… ty pitomče. Proč jsi
neseděl doma na zadku?“
Pak jí došlo, že nemá času nazbyt, a
hnala klisnu do hloubi lesa do míst, kde si smluvila setkání s Kristomem a Pelíškem.
Před očima jí tančil Guntramův zohyzděný obličej. Smrt Vitizy s ní neotřásla,
byl pro ni cizí. Tohle bylo něco jiného. Srdce měla až v krku.
„Sesedat!“ vyštěkl Huggar.
Unwan, Hermann a Frederich se s šípy na
tětivách točili do kolečka a doufali, že další útok zaznamenají včas. Žádný už
nepřišel. Rembert klel tak zuřivě, že urazil snad všechny bo hy, jež znal. Tvář měl pokrytou vrstvou
bláta a z oděvu mu crčela voda. Lovec Wasus se pokoušel uklidnit jeho hnědáka a
dostal kopytem do žeber. Dřepěl na bobku a bolestně hekal.
„Jak je ti?“ zeptal se ho Huggar.
„To je dobrý,“ procedil skrz zuby
Wasus. „Zlomenýho nic nemám.“
„Dostala nás!“ zavřeštěl vztekle
Gundicar. „Nechali sme se ukolejbat!“
„Jo,“ přisvědčil Rembert. „Furt sme si
mysleli, že je půl dne před náma, a zatím si na nás počíhali. Ale to nebyla
Kroana. Viděli sme ňákej přízrak. Ona ani nestřílela. Byl to ten starej, co jel
s tím skřetem. To je jeho dílo.“
Ukázal na mrtvého Vitizu.
„Já vám povídal, že ten trpaslík bude
čarovat!“ sténal hystericky Ditmar, oči vytřeštěné hrůzou.
„Nemotej se tady jak prd v košili!“
okřikl ho Huggar. „A teď klid, chlapi! Dobře, dostali nás, ale zatím je mrtvej
jenom jeden. Musíme se vzpamatovat. Podcenili sme je, ale už se to podruhý
nestane.“
„Jeden?“ kňučel Ditmar. „A co Guntram?
Už je určitě po něm.“
„Drž hubu,“ zuřil již vůdce. „Pudeme ho
hledat a uvidíme.“
Našli jej brzo. Ležel na břiše a zpod
hlavy mu vytékal čůrek krve. Zato všude okolo bylo vše potřísněno rudými
krůpějemi. Trup se ještě chvěl ve smrtelné agónii. Obrátili ho na záda a Ditmar
začal zvracet. Rána se táhla od levého spánku přes oko, nos a pravou tvář až na
čelist a tvořila hlubokou rudou brázdu, z níž trčely roztříštěné kůstky. Zásah
by nemusel být smrtelný, kdyby nebyl tak hluboký. Navíc silný úder způsobil
zlomení vazu.
„Má to spočítaný,“ zašeptal Frederich.
„Tohle má určitě na svědomí Kroana. Vona ráda seká do ksichtu.“
Rembert našel o kousek dál na keři bílé
koňské chlupy a potvrdil to.
Huggarovi se sevřel žaludek. Doteď byl
ochoten přestat Kroanu nenávidět, kdyby měl nějaké rozumné vysvětlení pro její
chování. Ti mrtví u skály se neúčastnili výpravy, nebyli to její spolubojovníci.
Avšak Guntram ano. Tohle jí nikdy neprominu. Jak mohla zabít druha ve zbrani?
Pak se rozhlédl kolem. Kvapem se stmívalo.
„Dál nejedeme,“ rozhodl. „Třetina z nás
bude vždycky držet hlídky.“
V noci se nic nestalo. Druhý den jim
nějakou dobu trvalo, než narazili na čerstvou stopu, takže pokračovali až během
dopoledne. Nyní již to ne-bylo tak snadné. Sníh skoro roztál, naštěstí pro ně
byla půda mokrá a měkká. A znovu se zdálo, že prchající trojice zanechává hodně
zřetelné otisky.
„Bojím se, že je to past,“ brumlal
potichu Huggar.
A přece se nic nedělo. Čtyři dny
pronásledovali Kroanu, až je stopa zavedla do Železných hor. Zde bylo sněhu
dost. Navíc se rychle ochlazovalo a od severozápadu se nasouvaly těžké mraky
barvy olova. Bílé vrchy pod zataženou oblohou vypadaly ještě ponuřeji, než
tehdy koncem léta, když táhli ke Kvádům. Již beztak ostrý vítr sílil, až se
změnil v bouři. Z oblohy se sypala záplava vloček tančících v divokém reji.
Oslepení muži museli sesednout s koní. Zakryli sebe i zvířata kožešinami a
houněmi, tupě čekajíce, až slota skončí.
Nikdo nemluvil, každý byl sám se svými
myšlenkami, sdíleli spolu jen teplo těl, když se opírali zády jeden o druhého.
Huggar myslel na krále, na toho hysterického ubožáka, jemuž sloužit se již
zkušenému válečníkovi zajídalo. Kroanu už nehonil kvůli rozkazu. Chtěl pomstít
Vitizu a Guntrama. Hlavně Guntrama.
Ditmar se klepal zimou a strachem a
tiskl se k Wilhelmovi, těkaje očima v bělostných vírech. Rembert vzpomínal na
svou krásnou černovlásku, s níž se před rokem oženil a kterou mu každý záviděl.
Sekerník Ulrich a jeho druh Richobud nemysleli na nic, neboť tito surovci
neměli duši. Šermíř Liuva byl plný starostí o nemocného otce a Ludwig vzpomínal
na zemřelou matku. Lovec Wasus přemýšlel, jak vylepšit luk. Eberhard si
pohrával s kopím a těšil se na okamžik, až ho Kroaně vrazí do těla. Na smrt
nemyslel nikdo, ač byla blízko.
Později, už na smrtelném loži, uvažoval
Huggar, kde vlastně udělal chybu. Až ve chvíli, kdy se mu kalilo vědomí,
pochopil, že nikde. Tomu všemu nešlo zabránit prostě proto, že Kroana nebyla
člověk. Nebylo jisté, zda by ji dostali, i kdyby byla sama. Ten Bój, který stál
po jejím boku, také nebyl k zahození, avšak nejhorší paseku napáchal ten
mizerný skřet, ten čarodějnický skrček, ačkoliv přímo nezabil ani jediného z
nich.
Vytí vlčí smečky je probralo z letargie.
Šelmy vyrazily na lov. Určitě ucítily koně a dostaly zálusk i na lidi. Unwan,
Hermann, Frederich a Wasus si připravili luky a šípy, Wilhelm a Ditmar oštěpy a
ostatní meče či jiné zbraně. Čekali, odhodlaní k boji a jistí si tím, že jich
je dost, aby útok vlků odrazili. Na okamžik nastalo ticho rušené pouze šelestem
tlap. Viděli černé stíny běžící po bílém sněhu, vnímali lesk jejich očí a
slyšeli zlobné vrčení. V šeru se blýskaly tesáky v otevřených mordách. Přesto
se mužů zmocnila náhlá nejistota a do jejich srdcí se vplížil stín strachu.
Zvláště Huggar měl dojem, že tyhle šelmy přicházejí ze samotného pekla.
Frederichovi selhaly nervy a vystřelil.
Předčasně, protože netrefil. Vlci běželi dál plavnými skoky, pružní a hrůzně
nádherní. Unwan, Hermann a Wasus si trpělivě počkali, než pustili tětivy, ale
ani jejich střely ke zděšení všech nezasáhly. Ditmar vrhl třesoucí se rukou
oštěp a hned po něm jeho bratr. Zbytečně. Smečka se dostala k nim, vytí je
ohlušilo, muži zoufale máchali zbraněmi, bijíce naslepo. A Huggar marně řval,
že je to jenom klam. Iluze byla dokonalá a ošálila jejich zrak, sluch a dokonce
i čich, neboť na poslední chvíli jim do chřípí vnikl pach mokré srsti.
Tak se stalo, že Ulrich mrštil sekerou
po černém přízraku a široké ostří se zarylo do hrudi Rembertovi, který již
nikdy nespatří svou černovlasou krásku, zběsile šermující Godmar rozpáral
nešťastného Liuvu jako zajíce a Eris prosekl Godmarovi stehno až na kost. Pak
se šelmy rozplynuly, jako by byly utvořeny z mlhy. Strašlivý nářek ne-šťastného
Liuvy se nesl bílou tmou. Střeva mu vyhřezla do sněhu, kde se z nich kouřilo.
Vedle umírajícího ležel Godmar, plakal a zvracel, proklínaje sám sebe. Huggar
se mu snažil obvázat ránu a zastavit krvácení. Rembert to už měl za sebou a
dodýchal, zatímco Ulrich mu spílal do pitomců, kteří se s oblibou pletou tam,
kde nemají co dělat. Všichni byli dezorientováni, někteří krváceli z ran, které
si způsobili sami.
Do toho začaly hvízdat šípy. Přilétaly
zpod závojů sněhu jako poslové smrti. Godmar už si nemusel nic vyčítat, neboť
střela mu prorazila spánek a vnikla do mozku. Unwan se zrovna skláněl k
Hermannovi, který si zvrtnul kotník, šíp jej zasáhl do konečníku a zajel do
něho až po opeření. Kdo ví, jak dlouho by ten chudák umíral, jenže brzy poté už
nevydržel bolest a vrazil si dýku do srdce. Eberhard dostal jednu z těch třísek
do stehna a Eris měl prošpikovanou paži, šíp z ní trčel na obě strany.
Jediní Frederich a Wasus byli schopni
na střelbu odpovídat, viděli však jen míhající se stíny… a navíc jich bylo
nevysvětlitelně mnoho. Huggar měl luk po Vitizovi, jenže to s ním příliš neuměl,
a tak vysílal šípy naslepo. Přitom zcela ztratil rozvahu a s ní i schopnost
velet. Do všeho toho zmatku ještě hystericky vřískal k smrti vyděšený Ditmar,
kterému ruply nervy. V hrůze prchal pryč.
„Zpátky!“ křičel za ním Wilhelm, ale
když mladší bratr neposlechl, rozběhl se za ním. Nikdo je už nikdy neviděl.
Nové vlčí vytí zmrazilo mužům krev v
žilách. Černé stíny se z bílé tmy vyvalily proti nim, ceníce tesáky.
„Mámení!“ zaječel Huggar a nikdo
nevystřelil. Obrovský vlk se stříbřitou srstí se Frederichovi zavěsil na hrdlo.
Byl opravdový a ti ostatní také.
„Bestiéééchrrr,“ stačil ze sebe ještě
vyrazit lučištník, než mu tesáky rozervaly krk na cáry. Eberhard, přestože zraněný,
šelmu probodl kopím, ale vzápětí se na ně sesypala chlupatá la-vina, řvoucí a
hryzající jako běsové. Muži bojovali ze všech sil a po zemi se za chvíli válelo
plno mrtvých a zmrzačených vlků, ale jiní se na ně vrhali dál. Sníh se změnil v
červenou břečku a v ní se zmítal nepřehledný chumel lidských, koňských a vlčích
těl, propletených ve smrtelném zápase. K smrti vyděšený hřebec se řítil pryč,
ze dvou stran ověšený zahryznutými vlky.
Hermann se nedokázal zvednout.
Pochroumaný kotník mu v tom bránil a šelmy ho doslova žraly zaživa. Cítil, jak
mu tesáky rvou kusy břicha a stehen. Vřískal bolestí a hrůzou, leč marně. Nikdo
mu nemohl pomoci, protože každý měl dost vlastních starostí. Eris se bránil
levou rukou, dokud neskončila ve vlčí tlamě. Potom byl stržen na zem a zmizel,
pohřben pří-valem útočníků. Useknutý výkřik svědčil o tom, že je ztracen.
Ztraceni byli i koně, pádící s rozevlátými hřívami pryč do bouře, a jejich
zoufalé ržání zaniklo ve skučení vichřice.
Když se zdálo, že se podaří smečku odrazit,
došlo k pohromě. Huggar nevěřil vlastním očím a otrlé válečníky posedl šeredný
strach. Viděli Kroanu. Lépe řečeno bytost, jež se Kroaně podobala. Tentokrát to
nebyla vidina, ale skutečnost, ač vypadala jako ze zlého snu. Napůl žena a
napůl bestie, ozbrojená mečem a dýkou, se na ně řítila z reje sněhových vloček
a dokonala dílo zkázy.
Ulrich, rozkurážený bojem s vlky, se
jako jediný nezalekl a vrhl se na Kroanu, zuřivě máchaje širočinou. Byl však
příliš těžkopádný. Jeho úder šel mimo, strašlivá bytost zavířila před jeho
očima v divokém tanci a ostrá čepel zasáhla sekerníka ze strany do býčího krku.
Z rozšklebené rány se vyvalila jasně červená krev a v křeči sebou škubající
trup se svalil do rudé břečky. Kroana ho přeskočila a vtrhla mezi Huggarovy
bojovníky.
Wasus k ní byl otočen zády. Nemilosrdně
mu vrazila dýku do ledvin. Lovec udělal ještě dva kroky, než se zhroutil. Culan
se rozmáchl mečem, avšak trochu moc a udeřit shora už nestačil. Vlkodlačice jej
švihla ostřím do hrudi, ale jen lehce. Právě jeho nechtěla zabít. Ušetřila by i
Guntrama, kdyby ho včas poznala. Pořád měla před očima jeho užaslou tvář. Ruku
už zadržet nedokázala.
Culan se zapotácel. Čepel proťala
kožený kabát jako pergamen a otevřela hluboký šrám, ale bójský válečník pořád
žil. Mohl žít dál, leč zloba ho zaslepila. Vrávoral za Kroanou, oči podlité
krví jako rozlícený zubr. Potom klopýtl o mrtvého vlka a zůstal na všech
čtyřech. Jiná těžce raněná šelma se mu zahryzla do žeber, trhala z něj kusy
masa a drtila kosti.
Eberhard zaútočil na Kroanu a napřáhl
píku. Možná by i zasáhl, avšak za ním se jako stín vynořil Kris-tom a jedinou
ranou do hlavy kopiníka skolil. Na vlkodlačici se vrhli společnými silami
Huggar, Ludwig a Wallia. Nenechala se do toho zatáhnout, odrazila jejich útoky
a hnala se dál, ceníce na ně dlouhé špičáky. Kdo by neztratil odvahu? Couvli.
Na to doplatil osamělý Gundicar, který se Kroaně pletl do cesty. Strach ho
ochromil a ani se nepokoušel bránit. Jen se schoulil a kňučel jako pes. Dýka ho
bodla do boku a uvízla za řemením. Vlkodlačice vztekle zařvala a drápatou
prackou mu rozpárala hrdlo. Potom zmizela a Kristom také.
Huggar, Ludwig a Wallia se rozhlíželi,
a i když vyděšení, dosud byli odhodlaní k boji. Několik zbylých vlků kroužilo
kolem, zaútočit se však neodvážili. Richobud, ten surový rváč, se zhroutil a
vzlykal jako malé dítě. Všichni ostatní byli mrtví nebo neměli ke smrti daleko.
Živí se brodili po kotníky v rudé břečce, zastříkaní krví. Železné hory mlčely,
jen slábnoucí vítr cuchal koruny smrků a borovic a sníh padal bez přestání na
výjev zkázy.
Vydavateľ: Epocha
Počet strán: 440
Prevedenie: paperback
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára