95. zväzok edície Pevnost nás tentokrát zavedie do sveta, kde virtuálna realita nie je len sen hráčov, ale bežne dostupná vec. Možnosť robiť hocičo, hocikde a navyše bez hocijakých obmedzení - toto a ešte viac je virtuálna realita. Znie to síce fajn, ale keď je svet tak preplnený zákazmi a príkazmi, že sa ľudstvo radšej ukrýva v tejto "neskutočnej skutočnosti", tak niečo nie je v poriadku. Toto a ešte viac nás teda čaká v novom scifi thrilleri Virtuální vrazi od českej spisovateľky Jany Rečkovej a vydavateľstva Epocha.
Anotace:
V ponurém světě, sešněrovaném přebujelými předpisy a zákazy, dává mnoho lidí přednost pobytu ve virtuální realitě. Mladí tvůrci světů, bratři Gezové, se tak řízením osudu ocitají v roli nechtěných odpůrců režimu, který už lidem bere i poslední drogu...
Tou je nekonečná proměnlivost virtuálních světů. Právě zde se skrývá před osudem Tajn, jehož rodina byla kdysi rozprášena a uvězněna. Nyní je z něj vládce i ničitel bájných světů a jediné, co od života chce, je porazit strašlivou Nessie. Ovšem s virtuálními světy není něco v pořádku a Tajn bude muset odhalit nejen tajemství záhadné Jetelky, ale i způsob, jak proniknout do fyzického světa dřív, než vše pohltí zkáza...
UKÁZKA Z KNIHY VIRTUÁLNÍ VRAZI (Jana Rečková)
’38
Doly plné smetí
Alarm ječel a současně hluboce vyzváněl jako potopený zvon – takhle nějak by zněla
Atlantida, kdyby tam měli pořádné kostely, ne jen ty pohanské sloupové síně. Zvuk pronikal
až do kostí a neunikl mu ani ten nejhlušejší zaměstnanec.
Třetí stupeň, a to už je od začátku směny počtvrté. Tentokrát to trvalo dvě minuty, fuj,
taková krátká chvíle, a člověk se zapotí hrůzou. Tajn si promítl na hladkou stěnu simulované
vrstvy, nasnímané v reálném dole komplexními detektory. Tah, tlaky, všelijaké pnutí
a zahřívání, a zakroutil hlavou, až se mu vrstvy rozmazaly před očima; zase tak rychlý počítač
v hledí přilby nebyl. Ale ani takhle, když si situaci záměrně rozostřil, neviděl žádné
bezprostřední ohrožení.
„Co tomu říkáš, Gezi?“ houkl na něj předák a zamával nápadně subtilní sbíječkou. Lehce,
jako by to byla hračka. Však to koneckonců byla hračka.
„Normálně vrtejte podle plánu,“ odpověděl Tajn. „Pneumatické vzpěry vydrží. A do hodiny
to nespadne, na to dám krk.“
„Počítače se pletou, Gez to ví líp?“ zavrčel Erich, který vycouval z čelního pásma borcení
spolu s předákem.
„Vystřídám vás,“ řekl Tajn lakonicky a zvedl vlastní sbíječku. Přestávka mu končila za tři
minuty a jeho pracovník, třímetrový kovoplastový obr s pásovým i kráčecím posunem
a vrtačkou na místě pravé ruky, byl podle hlášení údržby v pořádku a nikde z něj neunikala
žádná potřebná kapalina.
„Ty vole, kdybys tam byl osobně…!“ Z chodby se vynořil třetí dělník, zdivočelý strachem.
Tady je někdo zatraceně sugestibilní, takové by měli vyřadit při vstupních testech.
„Ty vole, má fotra u vzpěr,“ postavil se Erich na Tajnovu stranu. „Jdu taky. Dáchni si,
šéfiku,“ kývl na předáka.
Vyrazili ve dvou. Jakmile se vzdálili, Erich vypnul komunikační zařízení v přilbě. „Pusť mi
tam ten svůj prográmek, ať to nepodělám,“ požádal.
Erich byl starý mazák simulovaných prací a dokázal v Tajnovi rozpoznat přirozený talent,
rozvinutý ve hrách do takové míry, že mu na přizpůsobení stačila chvilka a za pár dnů z něj
byl expert – třeba na zasypávání starých vytěžených dolů.
„Navážejí, ustup,“ řekl Tajn. Dvojí vidění, poloprůhlednou přední částí přilby a současně
optikou robotího pracovníka přímo v dole, mu nedělalo potíže, to byla prostě rutina.
Aktuální stav vrstev, které řízeně odvrtávali (pravá ruka obrovského pracovníka)
a pěchovali do naváženého odpadu (levá, plochá ruka podobná palčáku), aby vznikla
objemově co nejstabilnější výplň podzemních prostorů, která už se dál nebude sesedat, si
Tajn promítal jaksi navíc, a ještě průběžně sledoval a upravoval kód programu, který
nenápadně zcizil z centra. Nepletlo se mu to jedině díky dlouholetému intenzivnímu
tréninku z herny.
Erichův robot se přitiskl ke stěně. Tajn se jednoduchým zásahem do programu na okamžik
přesunul do jeho čidel. V pořádku, tahle stěna je zatím stabilní. Pnutí stoupá, ale nijak
kriticky. Stáhl se, vizualizaci Erichovi nechal.
„Máš ho tam. Není to už zelená, spíš mezi žlutou a oranžovou, ale v pohodě,“ sdělil mu.
„Dobrý,“ broukl Erich. Pozorně se svým obrem obešel klečící drobné postavy, které něco
montovaly na pneumatických vzpěrách, než je vztyčí. Úplně vpředu je už vypouštěli, skupina
lidí z čela utíkala jako o život, ale tentokrát to bylo v pohodě, navážeči a vrtači – vesměs obří
roboti, řízení ze simulace – odvedli kvalitní práci. Běžný kontrolní program nezaznamenal
žádné otřesy, Tajnův upravený hlásil jen nějaké náznaky. Paráda.
Lidé tam dole byli vězňové a mezi nimi makal Henry Bartoštík. Tajn ho viděl jako jasně
modře svítící šmouhu někde daleko vpravo (takhle si ho pro sebe označil – ani mu to nedalo
moc práce). Nehýbal se, jeho parta zjevně čekala, až jim robot přiveze a vyklopí další várku
odpadků. Při vstupní exkurzi do dolů si mohl každý nováček ověřit, jak příšerně to smrdí,
i když má člověk masku. Fakt peklo. Povídalo se, že vrahy posílají do dolů, kam se ukládá
radioaktivní odpad. Na pomalou smrt. Děsivá představa, ale tohle taky není nic moc, myslel
si Tajn a uvažoval, jestli něco takového udělali jeho bratrům.
Dal se na tuhle práci krátce potom, co Roberta chytili (v jakési zaplivané německé
špeluňce) a v utajeném procesu jeho i Alberta bez jediného důkazu, dokonce navzdory alibi,
odsoudili na neurčito (zbrusu nový zákon – používal se v případech s nejvyšším ohrožením
společnosti a státu) a odvezli někam do neznáma. Ani Tajn ani experti z řad přátel ze
Sklepení či Očistce nedokázali zjistit, kde se ten žalář nachází.
Den, kdy Roberta konečně dostali, připadl na Tajnovy osmnácté narozeniny. A rozsudek
na devatenácté. Soudy se v téhle části světa holt nepřetrhnou. Zato zákon o virtuálních
hernách, ten mohl klidně ještě deset nebo sto let počkat, ale na ten někdo shora tlačil tolik,
že překonal lenost vlády i parlamentu. Zákon dopadl jako rána kladivem a roztříštil Tajnův
svět.
No, ukázalo se, že existují i jiné podobné světy. Například tahle simulovaná práce. Člověk
kdesi v bezpečí provádí činnost, kterou robot, řízený jeho pohyby, vykonává jinde, zpravidla
ve škodlivém, jedovatém nebo radioaktivně zamořeném prostředí, pod vodou, hluboko pod
zemí nebo pod tlakem, jaký by lidské tělo nesneslo. Nebyla to úplně nová metoda, vlastně ji
začali zavádět koncem dvacátého a začátkem jedenadvacátého století, ale to šlo
o jednodušší manipulace a týkaly se převážně vesmírných programů – které nakonec usnuly,
protože vládcové měli moc práce tady dole, na Z/zemi. Asi nejmocnější pobídkou pro
dotažení metodiky byla radioaktivita; havárie jaderných elektráren a podobné katastrofy,
popřípadě něčí vize možných katastrof.
Zasypávání vytěžených dolů odpadky nebyla zrovna ta pravá průkopnická romantika, ale
uklidit si na vlastní planetě koneckonců není špatný nápad. Tajn se k Úklidu přihlásil, protože
jedna z akcí probíhala u nich v okrese a protože úřady veřejně oznámily, že k ní využije vězně
a odsouzené k veřejně prospěšným pracím. Tajn by klidně šel do dolů, nevadilo mu to
a strach neměl, na životě prostě nelpěl. Nebo si to aspoň myslel. Personalista, ke kterému ho
poslali, se však na jeho životopis ani nekoukl. Podíval se mu do tváře a řekl: „Aha. Aha!“
Vyšlo najevo, že dotyčný chodil dost často do Sklepení – a teď těžce bojoval s absťákem
v náhlé prázdnotě reálného života a měl před rozvodem a tak dál, prostě typický případ,
což před zaměstnavatelem pečlivě tajil. Několikrát byl ve hře s berty i Tajnem a nezřízeně
je obdivoval. Mimo jiné mu bylo jasné, co Gezové dokážou, a okamžitě Tajna doporučil pro
řízení robota. Ke všeobecné spokojenosti.
Tajn s Erichem nejméně půl hodiny úspěšně vrtali, bortili a udusávali materiál, chodba se
utěšeně plnila pevnou směsí. Nakonec Erich vysunul teleskopickou levičku a pustil se
do ucpávání dvaceticentimetrové mezery nahoře u stropu. Tajn mu ručně přihrnoval hrubě
semletý odpad a odvrtaný kámen ve správném poměru, který hlídal centrální počítač (a jeho
vlastní upravený program ještě přesněji).
V přilbách se jim ozval hlas vedoucího prací zdola. „Můžeme začít upouštět?“
„Dal bych tam nahoru trochu kaše,“ odpověděl Tajn zamyšleně. „Pod tlakem, co to dá. Aby
nezbyla ani mikromezírka.“ Měl na mysli rychle tuhnoucí polymer, běžně používaný
ve stavebnictví, ale tady vystřikovaný pod desetinásobným tlakem, aby vyplnil každý prázdný
prostůrek. Opravdu mikro, bez legrace.
Na samém začátku zasypávání starých dolů se zkoušelo vyplňování chodeb pouze tímhle
materiálem. Jenže tlaky, jimž byl vystaven, byly příliš vysoké a po nějakých deseti dvaceti
letech se materiál začal sesedat. V hornických oblastech se následkem toho propadlo pár
domů. Rozsah neštěstí se podařilo ututlat; už tehdy byla cenzura mocná, ale kdosi z vládců
patrně dostal strach, že se mu zřítí do nově otevřené propasti i jeho palác či letní sídlo, a tak
dostaly příležitost jiné návrhy. Odpadky, to bylo jasné od začátku. A pak ještě řízené
odvrtávání částí, které nebyly pod přímým tlakem, a přemísťování kamenné drti tam, kde
zpevnila nechutnou směs kaše a stlačeného odpadu.
„Kurva,“ řekl vedoucí zdola. „Došla. A nemáme tlak, něco se posralo v kompresoru.“
„Tak nahlaste zastavení prací,“ poradil mu Tajn. „A hoďte to na údržbu a zásobování.“
„Tobě se to řekne,“ vzdychl muž, ani nedodal nic vulgárního.
„Já vím, ale už takhle máte bezpečnost na hraně. Jak upustíte vzpěry, začne ječet alarm
a půjde to do červený. Pravděpodobně.“
„Jo, rozumím,“ pravil vedoucí ponuře.
Tajn zavřel oči, aby na vteřinu neviděl nic, jenže to nepomohlo, stejně slyšel tón jeho
hlasu. „Nedělej to,“ zašeptal.
„Tobě se to řekne,“ opakoval vedoucí a vypnul spojení. A právě tak vypne i signál z části
čidel, počítač bude dostávat málo údajů, takže nebude překročena mez, kdy se vyvolá
poplach. Dojde ke drobnému poklesu, nic moc, ovšem dělníci přímo na místě nebudou
vědět, co se děje, vypustí zbývající pneumatické vzpěry příliš rychle a strop ve střední části
chodby, která je momentálně jejich pracovištěm, oživne a dá se do pohybu.
„Svolejte roboty do CF18!“ sykl Tajn do komunikátoru skupiny. „Dojde tam k závalu.
Do pěti minut, ať nežeru.“
„A ty pak mašiny půjdeš vyhrabat ručně?“ ozval se předák. „Chystáš se to podepřít
vlastním hřbetem, jo? Vole, ty lidi tam jsou vězňové, neperspektivní, a stroje něco stojí!“
„Tajn zachránil Úklidu víc drahý techniky, než ty stihneš za celej život zničit,“ štěkl Erich.
„Má napracováno, takže já jdu s ním.“
Nikdo jiný se nepřidal. Všichni měli dost jasnou představu, jak vděčná dokáže být
společnost Úklid.
Už vnímal čidly robota chvění, program mu ukazoval přesuny hmoty nad hlavou. A lidé ze
štoly pořád neutíkali a on jim nemohl říct, vypadněte, jinak chcípnete.
Byla to skoro úleva, když se stěny otřásly opravdu pořádně, strop se začal prolamovat
a drobné postavičky se hnaly kolem robotů pryč. Tajn rozpřáhl robotí paže a podepřel
rameny strop v kritickém místě. Erich udělal totéž o kousek dál, veden stejným programem
v hledí přilby.
Robotí čidla signalizovala nadměrnou zátěž. „To vím taky, pitomče,“ diskutoval se svým
strojem Erich. Oba s úzkostí sledovali prchající lidi. „Z toho se nevyhrabem, člověče,“ zachrčel
Erich. Tajn neodpověděl. Měl pocit, že mu praskají kosti. Nebylo to tak docela nereálné; čidla
v kombinézách předávala podráždění do těla, a tím vyvolávala svalové křeče, které mohou
skutečně polámat kosti. Nejvíc ohroženy byly obratle; Tajn věděl o případech ochrnutí ze hry
– tohle bylo podobné.
Snažil se zapojovat různé pomocné svalové skupiny, v anatomii se vyznal, ale pomáhalo to
jen částečně. A lidé ještě zdaleka nebyli v bezpečí.
„Musíme se šoupnout blíž k východu,“ sípal Erich. „Vzadu už nikdo nezůstal.“
Tajn zkontroloval indikátor. Henryho modrou šmouhu neviděl. Asi už je mimo dosah,
možná u výtahu… Začali se opatrně posunovat za posledním hloučkem. Postupovali
současně, sehraně díky programu, brzdili pád stropu a současně mohutnými, dlouhými
pažemi pozměňovali směr klouzavého poklesu vrstev – ke stranám a za sebe. Šlo to a Tajn už
si skoro myslel, že se z toho dostanou.
Vtom všechno kolem něj zčernalo. Chvíli nevěděl, jestli jde o reálnou situaci nebo jeho
vlastní kolaps. Pak se jeho stroj dal znovu do pohybu, odhrabal kupu kamení a prodral se
ke světlu. Příšerný tlak. Na ten kolaps stejně dojde, usoudil Tajn. Mizerný citlivka organismus.
Měl jsem víc trénovat. Víc jíst, víc vyrůst…
Přelezl někoho zjevně mrtvého se zlomeným vazem. Někde po pravé straně cítil Ericha. Už
zase neviděl, ale dral se dál.
„Víc doleva,“ radil Erich. Sotva ho slyšel. Sotva mu rozuměl; i mohutnější Erich trpěl tím
tlakem, ani nemohl pořádně mluvit.
Bolesti ve svalech a kostech sílily, Tajnovi praskala hlava. Vypnul svůj program. Kdyby
ztratil vědomí, někdo by mu na něj mohl přijít, a to by byl průšvih. Nelegální. Zavrženíhodné.
Hráčské. Erich zařval, nejspíš si něco zlomil, jenomže musíme dál. Sakra, klidně by tam tu
mašinu nechal, jenže pak by ho vyhodili. Zaručeně. A nemohl by chránit ty lidi. Henryho.
Dolezli k výtahu, dokonce za sebou trochu udusali materiál závalu a Tajn před sebou ještě
hrnul jeden automatický vozík. U výtahu Erich dostal něco jako epileptický záchvat. Tedy,
Erich ho dostal tady nahoře, ale jeho robot sebou škubal tam dole a to vypadalo děsivě. Tajn
musel honem aktivovat jeden ze svých tajných programů a odpojit ho; z centra by jim to
trvalo kdovíjak dlouho – tedy přesněji dlouho by trvalo, než by jim došlo, o co jde… Robot
znehybněl, k Erichovi doběhli zdravotníci, Tajn dole zbytkem levé paže přivolal výtah
a dostrkal do kabiny svého i Erichova robota. Pak zrušil svůj program. Pak se mu ruce a nohy
zkroutily v křečích, prohnul se v zádech, ale neztratil vědomí, přestože by si to zatraceně moc
přál. Trvalo celé věky, než z něj stáhli tu kombinézu a než ten blbec zdravotník vybral
z kufříku nějakou injekci. Aspoň pitomej diazepam, ty vole, myslel si Tajn a měl pocit, že se
mu už i myšlenky kroutí a bolestivě tepají. Ne, tohle bylo něco silnějšího než diazepam.
Nevadí…
Tma a nic, pusto, pocit ztráty. Probuzení.
„Já vím, že už jste vzhůru.“ Hlas jednoho ze šéfů, znal ho z projevů na hromadných
setkáních a instruktážích. „To, co jste udělal, je na medaili, kamaráde, ovšem někteří ze
správců se domnívají, že jste příliš riskoval.“
Tajn zamžoural, místnost byla příliš bílá a obraz, který mu poskytoval jediný pár očí, jaksi
moc jednoduchý. Obličej toho muže z vedení měl výraz, který nedokázal rozluštit.
„Bylo to aspoň k něčemu?“ zeptal se. Drhlo to a bolelo. Pohnul prsty u nohou, u rukou,
zkusmo se zavrtěl. Jo. Funguju.
„Pokud máte na mysli záchranu nějakých třiceti vězňů, pak ano. Pokud myslíte záchranu
dvou drahých robotů a jednoho vozíku, také ano. Vedoucí směny bude potrestán, technici
rozluštili váš rozhovor – netuším, proč byl šifrovaný, ale ve své zprávě to nijak nezdůrazňuju.“
Tohle byl úsměv, ale za ním čekalo ještě něco.
„Nevadí mi, jestli mě vyrazíte,“ řekl Tajn.
„Všichni se víceméně shodli, že byste mohl dělat předáka. Ale mezi mrtvými je… jméno
z vaší minulosti. Bartoštík. Zásah prasklou pneumatickou vzpěrou.“
Tajn otevřel oči úplně. Podepřel se rukama a sedl si, přitom si vytáhl nějakou hadičku,
zabolelo to, strhl si nějakou elektrodu či co i s kouskem kůže, další malá bolest,
následovala křeč v zádech, návštěvník ho chytil a přidržel.
„Byl úplně nevinný,“ hlesl Tajn a rozbrečel se. Ani nevnímal, že ho ten člověk rozpačitě
hladí po vlasech a po rameni.
„Jo, říká se tomu obětní beránek. Někdo potřeboval exemplární potrestání a na to se nejlíp
hodí nevinní.“
Tajn si překvapeně uvědomil, že ten muž je dost silný a že ho opatrně znovu položil
a zkoumá pípající přístroje. „Nechte toho, nic mi není,“ řekl malátně. „Vypadnu co nejdřív.“
„Měl bych pro vás jinou práci,“ prohlásil ten člověk. Později Tajn zjistil, že se jmenuje
Štěpán Zlámal. Docela úspěšný muž, než potkal Tajna Geze.
---
´29
Sirotek
Připadal si jako u soudu. Ještě hůř. Jako u posledního soudu. Seděl sám na židličce a odevšad
na něj shlíželi nevlídní lidé. Jako by ta místnost měla kolem dokola samé stupínky a on byl
uprostřed, dole, v propadlině. Propadlišti. Nejníž ze všech. Zavržený a vyvržený.
Ro, kterého sem pustili, se krčil u dveří, vypadal úplně maličký a hrozně vzdálený. Možná
jim zakážou vídat se. Nebo jenom v nějaké hovorně přes telefon, jako to měli v ústavu.
„Pěstounská péče,“ rozhodla ženská v úboru, připomínajícím soudcovský talár. No, vlastně
to byl soud. Něco jako soud osudu. Podívala se na Tajna, který tu představoval dítě, předmět
vhodný k libovolné manipulaci. Oběť libovůle, tak je to správně. „Zatím půjdeš do dětského
domova, než se najde vhodná rodina.“
„A škola?“ zeptal se sotva slyšitelně.
„Budeš chodit do školy přiměřené tvému věku,“ odpověděl mu úředník, který ani
nezvedl hlavu od notebooku.
„Ale…“
„Zákon stanoví standardní sociální zabezpečení dětí, nemůže poskytovat výjimky,“ řekla
Soudkyně. Neudeřila kladívkem, jak to dělali soudci ve filmech; možná přece jen nebyla
skutečná soudkyně, nebo už ten zbytečný efekt po rozsudku zrušili.
Tajn se nechal vyvést ven, do deště a odpoledního šera. Viděl bratra, jak se loudá za ním,
a věděl, že mu nepomůže. Strčili ho do auta, Ro zůstal venku a mokl a mával.
V děcáku neměli dost místa, takže ho umístili na pokoj k neperspektivním dětem,
a ke všemu tu byli kluci a holky dohromady. Neměl ponětí, jak to vedení domova úředně
odůvodnilo, ale jistě to byl majstrštyk, snad napsali, že tihle z jejich svěřenců už nemají
ani sílu páchat nějaké nemravnosti. To by nejspíš byla pravda, pomyslel si.
Vyfasoval postel vedle holky s leukémií, další byl kluk ochrnutý po zranění páteře – ruce
měl v pořádku, ale vozík a péči by mu pojišťovna poskytla jedině při IQ nad sto třicet, což
neměl. Takže se musel pro jídlo nebo na záchod doplazit a zdravé děti ho týraly, víceméně
z nudy; v tomhle baráku byla jediná televize a na tu se směli dívat jenom udavači, ostatní se
bavili, jak uměli – a většinou neměli do čeho píchnout.
Další postižení v tom pokoji, velkém jako tělocvična, měli poškození mozku, trpěli
nevyléčitelnou epilepsií, byli slepí, po těžkých úrazech, Tajn zahlédl u mrňavé osoby v koutě
jakýsi odporný nádor, deformující obličej, o tři postele dál mu malé dítě mávalo pahýly rukou
a idiotsky se šklebilo, ale idiot v tomhle případě nebyla nadávka, jen konstatování.
„Ahoj,“ zavolal na něj na pohled celkem normální kluk. Seděl na okenním parapetu nad
svou (asi) postelí a na klíně měl knihu. „Ty jsi zdravej, co? Neměli tě kam upíchnout?“
„Tak nějak.“ Tajn naházel svoje věci do stolku, přešel k oknu, obhlédl si opršelou zahradu
hřbitovního rázu – samé divné, černé jehličnany, zjistil, že kluk čte básně, které se podle
vzhledu nejspíš rýmují. Otočil se a zamířil zpátky.
„Já jsem Kros, a ty?“ oslovil ho čtenář.
„Tajn. Rád bych se vyspal, víš.“
„Tady toho moc nenaspíš, pokaždý někdo dostane záchvat nebo tak něco. Hledají ti
pěstouny?“
„Nojo.“
„Mám hemofilii,“ řekl Kros. „Takže mě radši nemlať, leda bys mě chtěl zabít. Mám křivý
kosti od starejch hematomů, ale taky mám nůž a klidně ho použiju, jasný?“
„Chápu. Nemáš co ztratit,“ kývl Tajn.
Holka s leukémií (to mu kdosi řekl až později, ale stejně to tušil – měl za sebou koneckonců
pořádnou dávku medicínského samovzdělávání) k němu natáhla ruku, opatrně ji stiskl a pak
pohladil.
„Klidně mi to můžeš udělat. V noci,“ zamumlala oteklými dásněmi.
„To by bylo hezký,“ ujistil ji, i když se musel trochu přemáhat, vypadala bledě jako ta
houba hadovka, kterou znal ze smetiště za barákem, dokonce byla podobně cítit. „Jenom
na tom nejsem moc dobře, v noci mi umřel táta.“
Všichni, kdo na to měli kapacitu, ho začali litovat, jenom ochrnutý Slimák poznamenal, že
si teda úřady pospíšily.
„Nemají mě rádi. Špatná rodina,“ vysvětlil Tajn, zalezl do postele a přetáhl si deku přes
hlavu. Vzbudila ho Astra, ta s leukémií, na večeři.
Do jídelny vyrazili s Krosem a ještě dvěma dalšími (Slimák se plazil za nimi) jako
na nepřátelské území.
„Dneska je u výdeje Cihlička, vem vozík!“ špitla Astra. „Ta nám to dovolí. Jednou za čas se
zase najíme v klidu.“
Tajn bezděčně chytil a odrazil někoho, kdo se napřahoval na Krose, jemně nakopl maníka,
který chtěl šlápnout na ruku Slimákovi, převalil si přes rameno velkého kluka, který už měl
vousy, a povedlo se mu to stejně dobře jako ve hře, i bez posilovačů.
„Necháš toho, hajzle!“ zařvalo to od výdejního pultu a červená, hranatá kuchařka bojovně
zamávala naběračkou.
„On nás chrání, Cihličko,“ řekla Astra. „Můžete nám všem naložit na vozík?“
Kuchařka se na Tajna koukla trochu podezíravě. „Je zdravej nebo co?“ Ale už nakládala
na jídelní vozík, který přivezli Kros a dva mladší kluci, jeden tlustý, zřejmě retardovaný, druhý
s nápadně šišatou hlavou, kde asi chyběl pořádný kus kosti (neúspěšná operace mozkového
nádoru?), hrnce, talíře a lžíce. Nože ani vidličky tady nevedli, to bylo ovšem v ústavech
běžné. Tajn zaznamenal pár nepřátelských pohledů.
Nebudu se bát, bát se budou oni, zopakoval si svoje staré heslo. A nebál se.
Po noci, která uplynula s křikem z nočních děsů, v pachu nezdravé moči a pravidelném
vrzání postele, kde se obsedantně kolébal retardovaný kluk, a s plížením těch, kdo se
obtěžovali potmě hledat záchod, šel Tajn do školy. Strčili ho podle věku do sedmé třídy,
úroveň odhadl na zvláštní, naštěstí však tomu spolku velela od tabule mohutná osoba
nejasného pohlaví (podle výše státem poskytovaných platů to ovšem s osmdesátiprocentní
pravděpodobností byla ženská) a neurčitelného věku, nicméně s mozkem v hlavě, a když jí
Tajn vyložil svou situaci, pokývala, vybavila ho klíčem od knihovničky na chodbě a po zbytek
vyučování ho nechala číst. S výjimkou diktátu, který byl tak pomalý, že ho Tajn stačil sepsat
i svým neladným napůl tiskacím písmem.
Na obědě byl nucen někomu dát přes hubu, sám něco schytal, protože zájemců bylo víc,
ale vcelku zabodoval, a ještě stačil ochránit Astru, která byla o třídu výš, před nežádoucími
milostnými návrhy. Oplatila mu to v noci; vlezla mu do postele, nedala se odbýt a zasvětila
ho do sexu naživo – do té doby to zkoušel jenom jednou, ve hře, a tehdy se ke všemu
ukázalo, že ta holčičí postava je vlastně kluk, a bylo to celé hrozně trapné. Tohle ostatně
také, ale Astra měla hodně zkušeností, takže to nakonec dotáhli do konce.
„Myslíš, že jsem nymfomanka?“ zeptala se pak.
„A to vadí?“ opáčil nevinně.
Bouchla ho pěstičkou do prsou; jako kdyby do něj nabourala moucha, vážně. „Děláš si
srandu, ale já brzy umřu, tak nemám čas čekat, až budu plnoletá.“
„Chápu, akorát bych nerad, kdyby mě zavřeli za zneužití.“
„O nás se nikdo nestará,“ pravila pohrdavě.
„O mě možná jo, mají na naši rodinu spadeno.“
„Nemůžou na tebe, nemáš patnáct. Seš zbytečně paranoidní,“ obvinila ho a zívla.
„A taky po mně jdou,“ nehádal se. Když usnula, přišoupl si její postel blíž a přemístil ji tam.
„Dělá to tady se všema,“ sykl na něj Kros. „Načal ji vychovatel, toho by teda měli zavřít, ale
když ona to po něm chtěla.“
Jiná měřítka, jiná morálka, uvažoval Tajn malátně a propadal se do spánku. Bolel ho
naražený nos, čelist a klouby na pravé ruce, a odhadoval, že zítra bude hůř.
Více v knize VIRTUÁLNÍ VRAZI
Autor: Jana Rečková
Vydavateľ: Epocha
Počet strán: 280
Prevedenie: paperback
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára